K celému posunu začínalo docházet pozvolna už s počátkem ústupu neproblematické středověké víry v zásvětí a věčný život jednotlivce, mnohem důležitější protiváhu toho časného, který byl ostatně z dnešního hlediska krátký a bědný.
Jakkoli se náš průměrný věk neobyčejně prodloužil a v některých aspektech žijeme ve srovnání s tehdejšími lidmi stejného rangu jako knížata, na samé podstatě lidské mizérie se nic nezměnilo, zase se i v nejlepším případě klene jako oblouk mezi dvěma bezmocnostmi, dětskou a stařeckou. Jak silná a málo vědomá je v nás touha po nějaké nové analogii tradičních věr, jsem pochopil v okamžiku, když jsem nedávno slyšel dva studenty biologie mezi sebou hovořit o tom, že jejich generace už nezemře – pokrok vědy to mezi tím umožní.
Je ostatně zajímavé, že většina náboženství vidí původní stav právě takovýto, ale pak se věc nějak neblaze zvrtla a smrtelnost se stala lidským údělem nějakým nedopatřením. Čapek ve své Věci Makropulos hezky ukazuje, k jaké konsekvenci by nestárnutí vedlo: to, po čem bychom nakonec toužili, by byla právě smrt – to, co "nemůžeme".
Většina tradičních společností se bála smrti pouze nenáležité - potupné, bez zaopatření svátostmi, či příliš brzké, neumožňující vykonat to, co se mělo. Ta naše celý problém zcela odsunula a na konečnost našich životů své příslušníky vůbec nepřipravuje – nedá se ani říci, že by stav věcí v tomto ohledu byl „středověký“: je mnohem horší. Středověká společnost se svými početnými příručkami typu ars moriendi a intenzivní pastorační činností vykonávala mnohem víc.
Tato opatření se zdají být nutnou kompenzací skutečnosti, že v tehdejší době bylo smrtí jaksi mnohem více – značná část populace umírala už v dětském věku. Při bližším pohledu se však ukáže, že se jedná v podstatě o optický klam, způsobený prodloužením našich životů – smrtí je ve světě stále stejně, pro každého z nás právě jedna: ta jeho.
