Pamatuji si, že lidé mojí, stárnoucí generace si někdy po padesátce či ještě později začali stěžovat, že už nemají sílu a ani motivaci dál pracovat, ale z nějaké setrvačnosti a také nutnosti přeci jen pokračovali, trochu si naříkali, ale celkově to nebyly špatně prožité životy. Jenže dnes stále častěji potkávám mladé lidi ve věku 30-40 let, kteří mají pocit, že se jen tak nějak plácají životem a že je potkalo „vyhoření“. Je to tak častý případ, že se nad ním nedá jen tak mávnout rukou. Je chyba v nás, anebo je doba tak toxická, že se nám v ní těžko žije?

K tomuto tématu existuje rozsáhlý výzkum, protože vyhoření často potkává i vrcholné manažery nebo specialisty, do jejichž vzdělávání byly investovány nemalé prostředky. Znám třeba případ pilota mezikontinentálního letadla, který se stal sociálním pracovníkem a už víckrát jsem se potkal typicky s ženami, ekonomickými manažerkami, které se daly na budhismus či psychologický koučing. Mnoho z těchto případů má společné to, že v určité životní fázi se prosté vydělávání peněz stává méně důležité než mít nějaký životní smysl.

Špatný životní rytmus jako spouštěč

Co nám o vyhoření říkají psychologové? Především toho hodně víme o vnějších příčinách únavy či vyhoření. Vesměs se jedná o dlouhodobě špatný životní rytmus. Pracuje se nárazovitě, po nocích, po chvilkách. Chvíli vyřizujeme osobní maily, mezitím nám obrazovky nabídnou zprávy, pak se opět chvatně vracíme k práci. I když pracujeme intenzivně míváme – a ekonomické údaje to potvrzují – dojem, že z naší práce bohatně někdo jiný. Špatně zvládáme rovnováhu mezi prací a osobním životem, který pak proklouzává mezi prsty. Obtížně se nám komunikuje a covid to jenom prohloubil. Místo přátelského pracovního rozhovoru, kde se vyjasní, k čemu daný úkol směřuje, se prodíráme lakonickými maily.

Nepomáhá ani manažerská kultura. Obvykle to jsou lidé pod neustálým tlakem na zvýšení produktivity nebo snížení nákladů. Často je v této souvislosti připomínána korporátní kultura společnosti Boeing. Vrcholní šéfové bývají, stejně jako tato rychlá doba, náladoví a s jistotou ví jenom to, že chtějí větší zisky. Jejich podřízení pak musí sledovat víc cestiček zároveň a nemají žádnou pořádnou jistotu a cítí se nedoceněni. Starosta jedné západočeské obce mi řekl: „Jó, lidi tady ocení jenom to, kdybych na návsi zasadil strom a na něm rostly řízky.“

Jak najít novou rovnováhu

Vnitřní příčiny jsou rovněž složité, ale určitě mezi ně patří to, že je stále obtížnější pracovat pro firmu, o které si nemyslím nic dobrého. Emočně mně to vyčerpá a stanu se cynikem, a to mi určitě nepomůže. U mladších generací navyklých na digitální média s jejich rychlým, střídavým tempem a krátkými sděleními se navíc ukazuje úplně zásadní problém. Mnoho z těchto lidí nedokáže udržet delší dobu pozornost, takže část duševní energie nevyužijí na řešení úkolu, ale na neustálé návraty k tématu.

Přesto hodně lidí potká svého fénixe a opět povstanou. Najdou si zaměstnání, kde existují jasné hranice mezi prací a soukromým životem. Zvyknou se na nějaký víceméně dodržovaný životní rytmus či si vzpomenou na starou mystickou poučku o kříži, který nejdřív člověk nese a pak zase kříž nese člověka a aplikují ji na každodenní činnosti.