Kdo mluví sám se sebou? 

Na tom, že člověk občas mluví sám k sobě, není nic nového. I kralevic dánský to udělal – a hned sedmkrát. Sice v podobě divadelních monologů v Shakespearově hře Hamlet – což se tak úplně nepočítá – ale o skutečnosti, že samomluva je s námi odjakživa, to nejspíš svědčí. Mluvit sám se sebou je dodnes vděčné téma žertů. Být při samomluvě přistižen je totiž stále trochu trapné.  

Psychologové samomluvu zkoumají teprve od sedmdesátých let 20. století. Za otce jejího studia je obvykle považován americký psychiatr Aaron Beck, zakladatel takzvané kognitivně-behaviorální terapie (KBT). V roce 2009 uveřejnil psycholog Thomas Brinthaupt cenný analytický nástroj. Pomocí něho se určuje „závažnost“ případů samomluvy. Má formu dotazníku a otázky, kterých je 22, se zaměřují na zjišťování třeba četnosti samomluvy či kategorie samomluvy, k níž dotazovaný patří.  

Podle Brinthaupta je samomluva charakteristickým průvodním jevem různých vývojových stadií či mezních osobních dispozic. Například děti mluví samy se sebou v procesu učení. Introverti trpí samomluvou více než extroverti. Jedináčci častěji než dítě s alespoň jedním sourozencem. Dalším důvodem samomluvy může být kupříkladu i náhlá či dlouhodobá osamělost bez styku s rodinou. 

Zajímavé jsou formy samomluvy u různých případů. Například lidé s obsedantně-kompulzivní poruchou (OCD) mluví způsobem, jenž odráží charakteristiku jejich poruchy – tedy opakují si věci, které už řekli, mnohokrát za sebou. Neslyšící či nedoslýchaví používají podle Brinthaupta k samomluvě ruce. Lidé, kteří utrpěli poškození mozku nebo mrtvici a mají potíže s mluvením, zase uvádějí „že pro samomluvu ztratili smysl“. 

Nahlas, nebo potichu?  

Odborníci se rozcházejí v tom, zda o samomluvě hovořit pouze v souvislosti s lidmi z výše uvedených kategorií, nebo zda jde o univerzální lidský projev. Někteří odborníci ji považují za běžný prostředek myšlení člověka. Například podle Brinthaupta je reakcí na konkrétní události a podněty v sociálním prostředí nebo na představy, „někteří lidé si ani neuvědomují, že tuto schopnost mají“. Pro jiné vědce je samomluva zvláštní kategorií, při níž si člověk mluví sám pro sebe nahlas, zatímco ostatní „nehlasité“ vnitřních dialogy či monology řadí k „myšlení“.  

Podle Russella Hurlburta, psychologa z Nevadské univerzity v Las Vegas, zastánce užšího pojetí samomluvy, „si lidé ve většině případů pouze myslí, že mluví sami se sebou,“ říká, „ale ze všech vzorků, které jsem nashromáždil za padesát let své praxe, skutečně nahlas mluvila snad jen čtvrtina sledovaných.“ 

Okénko sebereflexe 

Podle výše uvedeného Brinthauptova dotazníku existují čtyři základní kategorie samomluvy: sociální hodnocení, sebekritika, sebepotvrzování a sebeřízení. Každá kategorie je podle něj odrazem primární vnitřní obavy. Například v případě „sociálního hodnocení“ dochází k určité formě sebeobviňování se za něco, co člověk řekl nebo udělal. „Opravdu jsem ji neměla přerušovat tak, jak jsem to udělala.“ 

Za běžných okolností však funguje jako běžná zpětná vazba za účelem zlepšení sociální interakce.  

Vnitřní monolog je možné s úspěchem využívat i jako nástroj psychoterapie. Třeba odborníci na kognitivně-behaviorální terapii (KBT) používají samomluvu jako léčebný prostředek k potlačení negativního myšlení, jež je průvodním projevem deprese. Podle nich depresi u člověka posiluje zejména kriticky a negativně orientovaný vnitřní monolog, který je však možné oslabovat prostřednictvím optimistických a pozitivně laděných sdělení. 

Podle Hurlburta vnitřní monolog není tolik zajímavý jako behaviorální prostředek, nýbrž jako přímé spojení se svým „vnitřním já“. Tímto pojetím se badatel zabývá už od roku 1971. Jeho metoda spočívá v tom, že si každý pacient s sebou nosí speciální bzučák, jehož zvukový signál každého pacienta upozorní, aby si ihned zapsal, na co právě myslí. Terapeut tak získá cenný vzorek jeho „čistého myšlení“, protože, jak Hurlburt podotýká, standardní dotazníky jsou subjektivní a „znečišťují“ to, co by mělo být nezkreslenou osobní reakcí. 

„Pokud se chcete skutečně dozvědět o tom, co se ve vás odehrává,“ říká, „musíte mít metodu, která vám dá přístup k vašemu vnitřnímu prožívání, aniž ho narušuje.“ 

Kdo má však pocit, že vnitřní monolog vůbec nevede, nemusí se – alespoň podle Hurlberta – ničeho obávat. „Někteří lidé zkrátka svůj život nezpracovávají ve slovech ani ve větách.“