Když popová zpěvačka vystupující pod pseudonymem Chappell Roan veřejně vystoupila proti dotěrnému chování fanoušků – kteří ji poté, co se začátkem tohoto roku náhle proslavila, pronásledovali, dotýkali se jí, obtěžovali její přátele a rodinné příslušníky – zahájila tím vášnivou diskusi o vztahu mezi celebritou a jejím publikem a také o odvrácené straně takzvaných „parasociálních vztahů“.

„Parasociální vztah“ je podle odborníků obecně definován jako ten, v němž jedna strana vztahu neví o té druhé. Jde o známou situaci, když fanoušek zbožňuje nějakou hvězdu, poznal by ji po hlase a ví třeba, co ten den snídala. Jenomže celebrita vůbec neví, že tento konkrétní jedinec existuje. A tento vztah se neomezuje pouze na celebrity. Existuje také mezi lidmi a fiktivními postavami, ztvárněnými například herci.

Parasociální vztahy jsou dnes, v době digitálních médií, silnější než kdy předtím. Díky síti X nebo Instagramu mají fanoušci bezprecedentní přístup k životu celebrity a celebrita tento přístup ráda a dobrovolně poskytuje.

Kdy se vztah stává parasociálním?

Vědci poprvé zkoumali parasociální vztahy v padesátých letech 20. století, kdy se masově rozšířila televize. Psychologové se tehdy snažili pochopit, jak televizní diváci reagují na moderátory, konferenciéry a televizní osobnosti, kteří k nim promlouvají přímo z obrazovky. Panovaly oprávněné obavy, že diváci doma nebudou schopni rozlišit vztahy, které mají s televizní osobností, od vztahů, které mají se „skutečnými“ lidmi. Hovořilo se o „obětech ‚kouzelného zrcadla‘“, jak tuto situaci popsali Richard Horton a Donald Wohl v článku z roku 1956, který poprvé přinesl výraz „parasociální interakce“.

Později, v sedmdesátých a osmdesátých letech, přišli vědci s předpokladem, že vytváření parasociálních vztahů je podmíněno osamělostí a izolací a že silné parasociální vztahy častěji „navazují“ osamělejší lidé jako určitou formu kompenzace.

Tuto hypotézu však podle Gayle Steverové, profesorky na SUNY Empire a odbornice na parasociální vztahy, další výzkumy nepotvrdily. „Ano, osamělí lidé sice navazují parasociální vztahy,“ říká, „ale lidé, kteří osamělí nejsou, také a pravděpodobnost, že si vytvoří vztah s osobou na obrazovce, je stejná.“

Steverová je autorkou knih jako The Psychology of Celebrity (Psychologie statusu celebrity) a nedávno vydané Parasocial Experiences (Prožitky parasociálních vztahů), kterou napsala společně s Davidem Gilesem a která zkoumá roli parasociálních vazeb ve společnosti a kultuře optikou evoluční psychologie.

„Lidský mozek je pevně naprogramován na přežití a reprodukci,“ zdůrazňuje vědkyně. Pokud nějaká postava nebo celebrita přináší člověku pocit pohodlí, bezpečí a jistoty, „[vašemu] mozku je jedno, jestli toho člověka znáte ve skutečném životě, nebo ne“ – automaticky s ním navazujete trvalý vztah.

A to nemusí být nutně špatná zpráva. Ze zdravého parasociálního vztahu může dotyčný čerpat sílu, povzbuzení a inspiraci. Mít oblíbeného hudebníka, herce nebo literární či filmovou postavu není ze své podstaty důkazem osamělosti. Steverová se dokonce domnívá, že čím lepší vazby má člověk v reálném životě, tím silnější a zdravější budou jeho parasociální vztahy.

Vzniká nový typ parasociálních vztahů on-line

Tyto, řekněme přirozené, vztahy však komplikují digitální média. Tvůrci na YouTube, TikToku a Instagramu pěstují parasociální vztahy se svým publikem otevřeně a cíleně coby součást svého obchodního modelu. Od vzniku sociálních médií influenceři zakládají svoji činnost na autentickém oboustranném vztahu mezi nimi a jejich publikem, aby si tak zajistili obchodní loajalitu.

Jak ale ukázal případ Chappell Roan, může se to vymstít. „Když [fanoušci] získají přístup k celebritě prostřednictvím příspěvků na sociálních sítích, dostávají se k ní tak blízko jako její nejbližší přátelé. Lidé se pak mylně domnívají, že mají silnější vztah, než jaký ve skutečnosti mají,“ uvádí Mel Stanfillová, profesorka digitálních humanitních věd na Floridské univerzitě a autorka nedávno vydané knihy Fandom is Ugly (Fandovství je ošklivé).

Vědkyně poukazuje na to, že fenomén parasociálních vztahů, jakkoli je lidskému chování vlastní, nesmírně posílily sociální sítě – komunikační fóra, kdy můžete svému oblíbenci napsat a on vám případně odpovědět, je zcela novým rozměrem tradičního vzorce parasociálního vztahu, v němž fanoušek nebo stoupenec neměl žádný nebo měl jenom minimální kontakt s celebritou či tvůrcem. „Mozek zpracovává zprostředkované obrazy stejným způsobem, jakým zpracovává obrazy, s nimiž se setkává v reálném životě,“ uvádí Steverová.

Jak se parasociální vztahy mění v toxické

Mylné pociťování intimity může lidskému mozku připadat velmi, velmi reálné – začíná sledováním někoho na obrazovce a umocňuje jej možnost přímé komunikace v sekci komentářů.

S tím, jak se fanouškovství v průběhu druhé poloviny 20. století měnilo, si jej lidé začali spojovat s mládím a nezralostí, ačkoliv fanouškovskou kulturu pěstují někdy i celý život také mnozí dospělí.

Je však pravda, že dospívající jsou k navazování silných parasociálních vztahů obzvláště náchylní, připouští Steverová. Mohou být totiž příležitost, jak si na někom v bezpečné vzdálenosti „procvičit“ skutečné dospělé city. A takto Steverová vnímá i nežádoucí interakce s fanoušky Chappell Roan – jako důsledek intenzity parasociálního vztahu u dospívajících.

„Druhy toxického chování, které Chappell popisuje, jsou charakteristické pro dospívání,“ říká Steverová „Neříkám, že je zcela neslýchané, aby se takto chovali dospělí fanoušci, ale je to dost vzácné.“

Chování, které by se dříve omezovalo na jednu nebo několik málo osob, může mít díky sociálním médiím šanci se šířit.

Stanfillová dospěla k názoru, že parasociální vztahy se dostávají do kritického stadia především ve fanouškovských on-line skupinách, kde jsou ve hře teenagerské emoce a „mazáctví“ dospělých účastníků, což v kombinaci s odosobněním internetové komunikace vytváří značně těkavé prostředí. „Když se všemi komunikujete prostřednictvím svého telefonu, můžete často zapomenout na skutečnost, že na druhé straně je také člověk. Dochází k odosobnění toho všeho; vzniká tzv. filtrační bublina nebo efekt ozvěnové komory.“

Parasociální vztah, který začíná zdravě, se tak může snadno zvrtnout, když mezi lidmi začne působit davová mentalita, která vyústí v obtěžování.

„[Negativní hlasy ve fanouškovských skupinách] jsou viditelnější, než kdy byly. Jsou schopny se mezi sebou více koordinovat. A jsou také hlasitější, i když tvoří jenom malou část populace fanoušků,“ vysvětluje Stanfillová.

Parasociální vztahy jsou přirozené a nejsou ze své podstaty nezdravé. Ale jak uvádí Steverová: „Vše, co může platit o běžných sociálních vztazích, může platit i o parasociálních vztazích. Jsou pozitivní? Mohou být pro nás dobré? Určitě. Mohou být negativní? Mohou pro nás být toxické? Ano, všichni známe takové příklady,“ uzavírá vědkyně.