Digitální rozbalování rozpadajících se starověkých svitků

Lidé vždy sepisovali spoustu věcí – od epických básní a posvátných textů po daňové vyhlášky a nákupní seznamy.

Písemné památky fascinují vědce už celá staletí a mnozí z nich obětovali léta života, aby je rozluštili. Díky jejich badatelskému úsilí máme dnes k dispozici širokou základnu znalostí, z níž můžeme čerpat informace o řadě písemných systémů i starověkých jazyků. V uplynulých několika desetiletích se navíc díky inovativním technologiím rozvíjejí nejen možnosti dešifrování starobylého písma, ale také možnosti získávání informací z artefaktů, které byly donedávna považovány za příliš poškozené na to, aby z nich vědci dokázali číst. Nástroje jako rentgen, počítačová tomografie a umělá inteligence jim pomáhají číst texty i ze zdánlivě zcela nepoužitelných zdrojů.

Rosettská deska

Metodou dešifrování neznámých písem je jejich porovnávání s prameny napsanými v příbuzných jazycích či typech písma. Příkladem za všechny může být fantastický příběh takzvané Rosettské desky. Koncem devadesátých let 17. století Napoleonova vojska objevila v Egyptě čtyři metry vysoký fragment stély z černého kamene, jehož vznik se datuje do doby kolem roku 204 před naším letopočtem. Stéla, zaznamenávající faraonovo prohlášení, byla napsána ve třech různých druzích pásma, a to včetně hieroglyfů, v 18. století zatím nerozluštěných. Jakmile učenci pochopili, že všechny tři druhy písma vyjadřují stejný text, začala pečlivá, léta trvající honba za odhalením tisíce let starého tajemství.

První úspěch na této cestě zaznamenal anglický učenec Thomas Young, kterému se v roce 1814 podařilo na základě starořecké varianty rozluštit část stély s textem v písmu démotickém, což je zjednodušená verze hieroglyfického písma. Od ní byl už jen krůček k vrcholu, trvající však téměř deset let.

Do poslední etapy pátrání odhodlaně vyrazil francouzský egyptolog Jean-François Champollion, který po náročné mravenčí práci na bohužel nejponičenější části textu nakonec v roce 1822 na základě řecké a démotické verze přišel s definitivním překladem poslední textové varianty faraonova prohlášení, sepsané v ptolemaiovských hieroglyfech.

Podobně pracným způsobem se na světlo světa dostala jedna z vůbec nejstarších básní lidstva. Na konci 19. století se asyriolog (odborník na staré jazyky Přední Asie, jako jsou sumerština nebo akkadština) Angličan George Smith ponořil v Britském muzeu do skládání roztříštěných hliněných tabulek popsaných klínovým písmem. Porovnával je s jinými díly z Mezopotámie, až se mu podařilo rozluštit dnes již slavný Epos o Gilgamešovi – příběh starověkého hrdiny, který se vydal na cestu za nesmrtelností.

Spálený na uhel

V roce 2016 vědci oznámili průlom ve zkoumání svitku z Ein Gedi. Tento pergamen byl před 1 500 lety uložen ve svaté arše synagogy na západním břehu Mrtvého moře. Místo tehdy však zachvátil požár a celé město lehlo popelem. Vzácný svitek sice neshořel, ale zuhelnatěl a smrštil se v černý, nerozvinutelný tubus.

V roce 2015 se o svitek začali zajímat vědci, kteří měli k dispozici nové technologie. Kombinací skenů CT a speciálně navrženého počítačového softwaru vytvořili digitální kopii svitku, již poté bezpečně rozvinuli, aniž poškodili původní artefakt. Díky tomu si mohli prohlédnout nejvnitřnější vrstvy a získat přístup ke skrytému textu. O rok později tým oznámil výsledky: Stáří svitku je 1 700 až 1 800 let a text obsahuje první dvě kapitoly ze třetí knihy Starého zákona.

„Puzzle“ z kůže

Takzvané Svitky od Mrtvého moře patří k nejzajímavějším a nejslavnějším archeologickým nálezům 20. století. Jejich první část byla objevena v roce 1947 v jeskyních poblíž starověké židovské osady Kumrán. Od té doby byly nalezeny další stovky svitků na místech, na která je někdo pečlivě ukryl před zhruba 2 000 let. Jsou vyrobeny z papyru a pergamenu a patří k nejstarším biblickým textům, jaké kdy byly nalezeny.

Neúnavnou prací se vědcům podařilo zjistit jejich obsah, původ i stáří. O jejich přesném autorství se stále vedou vášnivé diskuze, ale většina vědců se shoduje na tom, že je sepsali obyvatelé Judské pouště mezi 2. stoletím před naším letopočtem a 2. stoletím našeho letopočtu.

V roce 2020 skupina izraelských, švédských a amerických vědců provedla u fragmentů některých svitků pergamenu analýzu DNA. Tím určili přesnější původ zvířecích kůží, z nichž byly pergameny vyrobeny, a pokročili tak v sestavování do té doby nezařazených útržků.

Vesuvské klání

Po výbuchu Vesuvu v roce 79 našeho letopočtu byly Pompeje a sousední Herkulaneum pohřbeny sopečným popelem. Pozdější vykopávky odhalily řadu památek, které jsou dodnes přístupné turistům. Odhalení jiných, jako například knihovny v Herculaneu, však trvalo déle.

V tamní knihovně zuhelnatělo vlivem žhavého popela asi 1 800 starověkých svitků. Byly v podobném stavu jako svitek v Ein Gedi – byly zčernalé, ztvrdlé a nebylo možné je rozvinout. Učenci však věděli, že obsahují cenné památky římské literatury, jež považovali do té doby za ztracené, a proto se rozhodli, že je navzdory jejich stavu uchovají pro budoucí generace. Psal se rok 1752.

V březnu 2023, zhruba 270 let poté, se jich vědci chopili znovu – tentokrát s výdobytky digitálního věku, a vypsali dešifrovací soutěž nazvanou „Vesuvius Challenge“. Zadáním bylo rozluštit část obsahu herculanských svitků na základě CT skenů čtyř vybraných textů. O necelý rok později byli vyhlášeni vítězové. Pět procent přeloženého textu charakterizovali jako „2 000 let starý blogový příspěvek o tom, jak si užívat života“. Aktuální pokračování soutěže má za cíl přeložit 90 procent zbývajícího obsahu.

Rudolfinská záhada na dosah

Poslední památkou světového významu, kterou vědci někdy s trochou nadsázky označují za „nejzáhadnější knihu světa“, je takzvaný Vojničův rukopis. Spis – pojmenovaný po Americkém knihkupci polsko-litevského původu –, který jej v roce 1912 koupil v Itálii, má 240 stran a je plný barevných ilustrací astrologických symbolů, obrázků popínavých rostlin a lidských postav. Na stránkách knihy, která podle radiokarbonové datace pochází z počátku 15. století, je ručně psaný text v zatím neznámém jazyce.

Vojničův rukopis souvisí s českým prostředím. Prvními známými vlastníky byli učenci z Prahy a předpokládá se, že jej tamtéž mohl sepsat někdo z okruhu císaře a mecenáše Rudolfa II.

Na základě ilustrací v knize se badatelé domnívají, že je rozdělena do šesti tematických celků: botanika, astronomie, biologie, kosmologie, lékařství a vaření. Podle některých se zabývá přírodními vědami, podle jiných čarodějnictvím, nebo možná kombinací obojího.

Dnes je rukopis uložen ve sbírce vzácných knih v Yaleově univerzitě pod označením MS 408. Kniha byla digitálně naskenována a zpřístupněna na internetu, kde čeká na vhodného člověka či program, který po letech vydá její tajemství.