Pro mnoho lidí s dlouhodobým covidem jsou hlavním příznakem jejich choroby potíže při námaze. Když překročí svůj fyzický limit, může u nich nastoupit ničivý cyklus únavy, kterým se zvyšuje riziko zhoršení stavu.

Tyto problémy s cvičením, které se označují jako ponámahová nevolnost (PEM), jsou také definujícími příznaky myalgické encefalomyelitidy/chronického únavového syndromu (ME/CFS).

Studie, publikovaná v časopise Nature Communications, nyní poskytuje vysvětlení tohoto pocitu vyčerpání a naznačuje, že u pacientů s dlouhodobým covidem po cvičení dochází k řadě změn, například k rozsáhlému poškození svalů, ke změnám ve složení svalů a k narušení energetického metabolismu.

Tato studie „skutečně ukazuje poškození“ organismu, způsobené ponámahovou nevolnosti, říká Lucinda Batemanová, lékařka z Bateman Horne Center, která se specializuje na léčbu pacientů s ME/CFS a s dlouhodobým covidem. Autoři popisují „záněty, poškození, zjizvení a sraženiny“, které se nacházejí ve svalech těchto pacientů. Výzkumníci také zjistili rozdíly v aktivitě mitochondrií – mikroskopických továren na energii v těle – v době po cvičení.

Ponámahová nevolnost vyvolaná cvičební zkouškou

Vědecké studie se zúčastnilo 25 pacientů s dlouhým covidem. Jejich průměrný věk byl 41 let a neměli žádné jiné předchozí onemocnění. Všichni pociťovali výrazné omezení pracovního a společenského života v důsledku dlouhého covidu.

Nejdůležitější podmínkou účasti byla ponámahová nevolnost, říká Rob Wüst, fyziolog z Vrije University Amsterdam a spoluautor studie.

Účastníci podstoupili kardiopulmonální zátěžový test, při kterém byli vyzváni, aby cvičili až do vyčerpání, což následně vyvolalo záchvat ponámahové nevolnosti.

Aby vědci charakterizovali změny, kterými tělo pacientů procházelo, odebrali jim krev a provedli svalovou biopsii, a sice týden před zátěžovým testem a den po něm. Výsledky testů pak porovnali s výsledky 21 zdravých účastníků stejného věku a pohlaví.

„Normálně víme, že u všech ostatních chronických onemocnění je cvičení přínosem, že cvičení je lék,“ říká Wüst. „Těmto pacientům se však stav skutečně zhoršuje.“

Změny energetických systémů těla

Klíčovými změnami byly rozdíly, pokud jde o mechanismus výroby energie, ve srovnání se zdravými lidmi. To zahrnovalo nižší úroveň oxidativní fosforylace, biochemického procesu, při němž vzniká ATP, což je molekula, jíž tělo využívá k výrobě energie. Dále vědci pozorovali, že po cvičení docházelo ke snížení aktivity mitochondrií neboli buněčných elektráren, které molekuly ATP vyrábějí.

„Jejich mitochondriální funkce se při cvičení rychle zhoršuje,“ říká Wüst. „Tím se mohou dostat do začarovaného kruhu, protože pokaždé, když se přetěžují, dochází ke kolapsu funkce mitochondrií a metabolismu.“ Dopad na schopnost organismu vyrábět energii potvrzují i výsledky pokusů, při nichž pacienti s ponámahovou nevolností prováděli dva zátěžové testy s odstupem 24 hodin, při nichž měli cvičit až do vyčerpání.

Během cvičebního testu druhého dne vykazovali zhoršenou schopnost vyrábět energii a bodu vyčerpání dosáhli mnohem dříve a při mnohem menší námaze než první den. Zdravé osoby mohly v obou dnech před dosažením vyčerpání vykonat velmi podobné množství cvičení.

V okamžiku, kdy tělo přejde od využívání kyslíku na výrobu energie v anaerobním metabolismu, biochemickému procesu v buňce, při němž vzniká méně energie a který je méně efektivní, narazí lidé na „zeď“ svých fyzických možností, protože tělu zbývá jen velmi malé množství energie, kterou může využít.

U trénovaných sportovců může náraz do „zdi“ přijít na konci maratonu. U lidí s ponámahovou nevolností může k nárazu do „zdi“ nastat při každodenních činnostech, jako je procházka kolem bloku, sprchování se nebo domácí práce.

To, kolik činnosti můžete vykonávat, než se zhroutíte vyčerpáním, je určeno vaším anaerobním prahem, říká Todd Davenport, výzkumník z University of the Pacific, jehož výzkum se zaměřuje na ponámahovou nevolnost. Dodává, že nad svým anaerobním prahem nefungujete příliš dlouho ani dobře.

Tato změna způsobu, jakým tělo využívá energii, je pro pacienty s ponámahovou nevolností jedinečná. Pro pacienty s jinými stavy, které ztěžují cvičení, jako je prodělané srdeční selhání, chronická obstrukční plicní nemoc nebo cystická fibróza, je cvičení pořád prospěšné a nedochází u nich ke změně způsobu, jakým jejich tělo vyrábí energii, v důsledku nadměrné námahy.

Změny složení svalových vláken

Dalším klíčovým rozdílem, který Wüst a jeho spolupracovníci zjistili, byly změny ve složení svalových vláken pacientů s dlouhým covidem. Tito jedinci měli ve srovnání se zdravými pacienty vyšší podíl rychle se kontrahujících svalových vláken.

Rychle se kontrahující svalová vlákna slouží k rychlým, výbušným pohybům, jako je zvedání těžkých předmětů nebo sprint, zatímco pomalu se kontrahující svalová vlákna slouží k pomalejším, stabilnějším činnostem, jako jsou chůze nebo vytrvalostní běh. „[Rychlá svalová vlákna] spotřebovávají energii rychleji, a proto se rychleji unaví,“ říká Wüst.

Tělo se neumí správně zotavit

Kromě změn v tom, jak tělo dokáže využívat energii a ve složení svalových vláken našli Wüst a jeho spolupracovníci také důkazy o poškození svalů.

U zdravého člověka se „svaly se unaví a potom rostou, to je princip posilování,“ říká Maureen Hansonová, molekulární bioložka z Cornellovy univerzity, jejíž výzkum se zaměřuje na pochopení ponámahové nevolnosti u pacientů s dlouhodobým COVID a ME/CFS. „Zdravý člověk reaguje na cvičení jinak než pacient s ME/CFS.“

V řadě studií, které provedla Hansonová a jejími spolupracovníci, se u pacientů s dlouhodobým covidem a ME/CFS projevuje zhoršená schopnost se po cvičení zotavit. U zdravého člověka se ‚poškození‘ svalu způsobené cvičením začne opravovat, díky čemuž zdravý jedinec cvičením zesílí. U člověka s ponámahovou nevolností tento opravný proces nefunguje správně, což vede k postupnému hromadění těchto poškození.

Důkazy o zhoršené regeneraci při cvičení byly pozorovány také ve svalové tkáni pacientů s dlouhým covidem ve studii Nature Communications – známky zjizvení svalů, zánětu a krevních sraženin, a to jak před cvičením, tak po něm. „Zjistili jsme spoustu svalových poškození a známky toho, že k nim došlo již v minulosti,“ říká Wüst.

Předpokládá se, že toto poškození je důsledkem četných záchvatů ponámahové nevolnosti, které jsou pak umocněny zhoršenou schopností regenerace.

„Často, když lidi vyšetřujeme, nacházejí se v pomalu se rozvíjejícím kolapsu, v těch neustálých vlnách ponámahové nevolnosti," říká Davenport s tím, že u mnoha pacientů s dlouhodobým covidem nebo s ME/CFS může dojít k přetažení se při výkonu každodenních činností, ať už jde o cestu do obchodu, nebo o čištění zubů.

Je proto důležité, aby se pacienti drželi v rámci svých energetických limitů a minimalizovalo se tak nebezpečí jejich kolapsů, což je strategie, která se běžně označuje jako „řízení tempa“. „Musíte minimalizovat závažnost a trvání ponámahové nevolnosti,“ říká Bateman.