Vědci už delší dobu předpokládají, že slon africký nejspíše truchlí nad svými uhynulými jedinci. U slona indického však zatím v této oblasti tápali. Z nové studie nyní vyplývá, že sloni indičtí pravděpodobně pohřbívají svá uhynulá mláďata.
Výzkum se zaměřil na pět případů z uplynulých dvou let, kdy sloni indičtí – pokaždé jiné stádo – odtáhli svá mrtvá mláďata do zavlažovacích příkopů a v nich je zahrabali. Ve všech pěti případech vypadal takový „pohřeb“ stejně – těla mláďat byla pohřbena vleže na zádech a ze země jim trčely jen dolní končetiny.
Zvyk pohřbívání je v živočišné říši vzácností. Uhynulé jedince příležitostně zahrabávají do listí sloni a například straky, ale „pohřbívání“ tohoto rozsahu je unikátní, uvádějí spoluautoři studie Parveen Kaswan, pracovník Indické lesní služby, a Akashdeep Roy, vedoucí výzkumník.
Ve studii, kterou nedávno uveřejnili v časopisu Journal of Threatened Taxa, uvádějí, že jde o první zaznamenaný důkaz úplného pohřbu slona indického. Toto chování „nevykazuje žádný jiný živočišný druh mimo lidi“, míní Roy. „Tím se sloni odlišují.“ Podle něj nám toto chování říká i to, jak moc slonům záleží na jejich blízkých.
Několik odborníků je však v bližším výkladu zdrženlivých a žádají k případům více důkazů. Důvodem je především absence svědků „pohřbů“, k nimž docházelo výhradně na čajových plantážích. Podle Heidi Riddleové z Mezinárodního svazu ochrany přírody „autoři nepředložili dostatek důkazů o tom, že mláďata skutečně pohřbili sloni a že tak učinili záměrně“.
K závěrům studie je mírně skeptický i Raman Sukumar, profesor z Vědeckého institutu v Bengalúru: „Váhal bych nad příliš cíleným výkladem takového chování,“ říká a podotýká, že činnosti popsané ve studii, jako je nošení uhynulých mláďat či zahrnování mršiny půdou, jsou pro slona indického běžné, ale nemusí jít o skutečné pohřební chování.
Záhada zůstává neobjasněna
Většina „pohřbů“ se odehrála od července do listopadu, kdy zemědělci obdělávají rýžová pole a stáda slonů migrují za potravou. V důsledku fragmentace tamních lesů musejí tlustokožci při přesunech z jedné oblasti do druhé přecházet přes oblast čajových plantáží.
Autoři studie uvádějí, že zvířata si tato místa vybírají záměrně a vyčkávají na příchod noci, aby „uhynulá mláďata odnesla z dosahu člověka a masožravců na odloučená místa, kterými jsou nejčastěji zavlažovací kanály a prohlubně. Tam mršinu zahrabou“.
Jediným přímým svědectvím jsou výpovědi správců a hlídačů plantáží, kteří během noci údajně zaslechli zvuky slonů, a následujícího dne tito svědci nalezli mrtvá těla. V dalších třech případech lidé narazili na mrtvé slony náhodně. Úřady nařídili u všech nálezů pitvu, která prokázala, že k úhynu mláďat došlo z různých příčin, například v důsledku špatné výživy a infekcí.
Nejneobvyklejším jevem byly podle autorů studie vztyčené nohy slůňat. V této poloze nejspíš dospělí jedinci svá uhynulá mláďata přenášeli do příkopů, jejichž hloubka obvykle činila asi půl metru, dodává Roy. Skutečnost, že nohy zůstávaly z příkopu trčet, si vědci vykládají pouze nedostatečnou hloubkou příkopu – kdyby byl hlubší, pohřbili by celá těla.
Známky udusané hlíny
Po prozkoumání pohřebiště Kaswan s kolegy konstatoval, že po obou stranách „hrobů“ nalezl otisky chodidel různě velkých slonů, což podle něj svědčí o „společném úsilí většího počtu jedinců při pohřbívání těla,“ uvádí Roy. „Jsou to stopy po udusávání,“ dodává. „Vědí, jak velký tlak mají vyvinout a kde.“
Okolnosti jsou však předmětem podrobné diskuze. Riddleová například otisky chodidel vykládá pouze jako stopy po prozkoumávání místa. Rozdílného výkladu se dočkaly i poznatky z pitevního šetření mrtvých těl, při němž byly zjištěny pohmožděniny na lýtkách a absence zlomenin. Podle autora studie naznačují hematomy skutečnost, že „těla byla vlečena“, zatímco absence zlomenin prozrazuje, že slůňata do příkopů nespadla, ale byla do nich umístěna opatrně.
Badatelka souhlasí s tím, že hematomy dokazují, že uhynulá slůňata byla odtažena, ale absence zlomenin podle ní nemusí svědčit o pečlivém uložení.
Ojedinělé chování
Když případ nalezených mláďat Riddleová probírala se skupinou odborníků na slony indické, „žádný z nich se s ničím podobným nesetkal“, uvádí vědkyně. „Zdá se, že je to chování velmi specifické pro čajové plantáže v severovýchodní Indii.“
Po zveřejnění studie se však na její autory obrátili bývalí lesní úředníci i správci plantáže s tím, že se s podobným zahrabáváním uhynulých jedinců setkali i v minulých letech.
Svědkem podobného chování u slonů byl i ředitel indické neziskové organizace, a sice v New Dooars Tea Estate v severním Bengálsku, tedy v jedné z lokalit popsaných ve studii. „Viděl uhynulé mládě, které předtím matka nesla celý den“ a druhý den ráno „spatřil mládě pohřbené se vztyčenýma nohama“, a okolí bylo poseté desítkami otisků sloních chodidel.
„Nepřímé důkazy svědčily o tom, že tento řetězec událostí nemohl být pouhou náhodou,“ vysvětluje a dodává, že bylo téměř jasné, že mládě do této polohy uložili sloni. Domnívá se, že pokud by slůně do příkopu spadlo, „spadlo by hlavou napřed a zadní by zůstaly na svahu“.
Je zapotřebí více důkazů
Sukumar i Riddleová však pochybují o tom, že by dospělí jedinci svá uhynulá mláďata do této polohy umístili sami, a požadují více fotografických či jiných pádných důkazů, které by závěry studie potvrzovaly. „Jedno nebo dvě mláďata možná ano,“ připouští Sukumar, „ale pět uhynulých mláďat z různých stád, která byla zahrabána ve stejné poloze a v takovém krátkém časovém úseku, to je nezvyklé.“
Vědci přesto výsledky studie nezavrhují, „zvířata často dělají věci, které jsou naprosto nečekané“, uzavírá Riddleová.
