Zvýšený stres. Úzkost. Bolesti zad. Vysoký krevní tlak – pokud trávíte hodně času v kanceláři, možná je důvěrně znáte. I proto se v poslední době znovu mluví o tom, zda je konečně na čase, abychom přešli na čtyřdenní pracovní týden.

Některé země pracovní dobu zkracují. Pak je to ale Řecko, které v červenci schválilo zákon, jímž umožňuje některým zaměstnavatelům ukládat šestidenní pracovní týden. Společnost Samsung od svých vedoucích pracovníků požaduje totéž. Rozpor je tedy zřejmý.

Světová zdravotnická organizace (WHO) a Mezinárodní organizace práce (ILO) vydaly v roce 2021 zprávu o zdravotních rizicích přepracování. V ní uvádějí, že příliš dlouhá pracovní doba, kterou definují jako více než 55 hodin týdně, byla v roce 2016 příčinou 745 000 úmrtí na mozkovou mrtvici a srdeční choroby – což je od roku 2000 skroro 30procentní nárůst.  

„Existuje dostatek údajů o tom, že nadměrná práce je první nemocí z povolání na světě,“ říká Alexis Descatha odborník z Francie. A jak ukazují výzkumy, ani 40hodinový pracovní týden, který byl dlouho standardem rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem, nemusí být pro naše zdraví ideálním řešením, jak jsme si dříve mysleli.   

Skryté důsledky přepracování

Zdravotní důsledky přepracování mohou být přímé i nepřímé. Stres spojený s dlouhou pracovní dobou může mít přímý dopad na naše zdraví, protože tělo udržuje v mírném, ale neustálém stresu. To následně vede ke zvýšené hladině hormonu kortizolu, která ovlivňuje hladinu cukru v krvi a mění imunitní systém.

Zdravotní důsledky chronického stresu jsou notoricky známé: vysoký krevní tlak, bolesti hlavy, úzkost, deprese, zažívací problémy, srdeční choroby, poruchy spánku nebo až mrtvice a infarkt.  

Dlouhá pracovní doba může mít také nepřímý vliv: „Když pracujete příliš mnoho, nemáte čas se dobře vyspat, dobře se najíst, zasportovat si,“ uvádí Descatha. Tím, že nahradíte volnočasové aktivity – například procházky nebo čas strávený s rodinou – větším množstvím práce, se mohou negativní zdravotní účinky ještě prohloubit.  

Háček je v tom, že tyto negativní dopady se obvykle projeví až po mnoha letech. Podle výše zmíněné zprávy WHO a ILO se většina úmrtí v souvislosti s přepracováním týkala pracovníků starších šedesáti let, kteří uvedli, že v mládí pracovali 55 hodin a více.

„Zdá se, že tou hranicí je deset let. Tehdy se kumulativní účinky přepracování teprve projeví konkrétními příznaky“, uvádí Grace Sembajweová, výzkumná pracovnice v oblasti zdraví. U těch, kdo pracují nadměrnou dobu pouze kratší dobu – například dokončují stresující projekt – jsou zdravotní účinky menší a lze je zmírnit, pokud se jejich pracovní doba opět zkrátí.   

Ani podle Sembajweové není 40hodinový pracovní týden z hlediska zdraví tak skvělý, jak se myslelo. Některé země proto zavádějí ochranu kratších pracovních týdnů a delší dovolené. Patří k nim Island, kde má 86 procent zaměstnanců čtyřdenní pracovní týden, nebo Dánsko, které zavedlo 37hodinový pracovní týden a pět týdnů povinné dovolené ročně.  

Jak dlouhé sezení je rizikové

Podle amerického Úřadu pro statistiku práce sedí práceschopný člověk (statistická kategorie zahrnující i nezaměstnané osoby) v průměru 3,46 hodiny denně. U kancelářských pracovníků to ale může být i osm až deset hodin denně. Oproti tomu u manuálních prací je to třeba jenom hodina denně.

Otázkou zůstává, jak dlouhé sezení je příliš dlouhé. Jak uvádí Aidan Buffey, výzkumný pracovník na univerzitě v irském Limericku, jehož výzkum se zaměřuje na zdravotní dopady sedavého zaměstnání, „bodem zlomu je zřejmě okolo osmi až deseti hodin denně, přičemž sedavé zaměstnání trvající déle než jedenáct hodin vede k mnohem vyššímu riziku vzniku zdravotních problémů.

Podle dotázaného fyzioterapeuta se při sedavé práci projevují také bolesti v krční či bederní páteře. Tyto zdravotní problémy lze však kompenzovat cvičením. Rizika se také znatelně snižují, pokud se 150 až 300 minut týdně věnujete nějaké fyzické aktivitě. Podobný účinek mají i krátké přestávky během dne, ať už jde o krátkou procházku či psaní ve stoje.  

„Paradox fyzické aktivity

U lidí, kteří pracují manuálně, však platí, že namáhavá fyzická zátěž riziko kardiovaskulárních chorob naopak zvyšuje, přestože ve volném čase je zdraví prospěšná. Tento rozpor se někdy nazývá „paradox fyzické aktivity“. Jedním z vysvětlení, proč platí, je, že na rozdíl činnosti ve volném čase člověk v zaměstnání nemá vliv na délku ani intenzitu svojí fyzické činnosti.

„Tělo je tak trochu v chronickém stresu,“ říká Buffey. „Lidé navíc nemají možnost se zotavit, protože se druhý den musejí vrátit do práce.“ Účinky chronického stresu mohou být umocněny i dalšími faktory životního stylu, například nemožností dopřávat si vyváženou stravu či dostatečný spánek.

Zajímavé však je, že u vrcholových sportovců se fyzická zátěž negativně neprojevuje. Je to zřejmě proto, že k udržení svého výkonu musejí mimo dobu strávenou tréninkem dbát na odpočinek, regeneraci a správnou výživu.  

Na pracovních podmínkách záleží – pružná pracovní doba mají význam

Výzkumy ukazují, že pracovníci, kteří si mohou sami řídit tempo práce nebo počet úkolů, které přijmou –, se tolik nestresují jako ti, kdo mají pevný harmonogram. To je vidět i na lepších zdravotních výsledcích, například na nižším riziku srdečních onemocnění.

Zaměstnanci, kteří mají pružnou pracovní dobu a možnost přizpůsobit si svůj denní režim podle svých potřeb, jsou ve větší pohodě než ti ostatní, i když pracují stejně dlouho.