Už první náznak toho, že se zkamenělý předek člověka přezdívaný Lucy stane celosvětovým fenoménem, přišel v prosinci 1974 na pařížském letišti: když paleoantropolog Donald Johanson při průchodu celnicí popsal balíčky ve svém zavazadle slovy „zkameněliny z Etiopie“, celník odpověděl: „Myslíte Lucy?“
Kosti drobné dospělé samice, která mohla být dávno ztraceným článkem lidského rodokmenu, objevil Johanson se svým týmem v Etiopii jen pár týdnů předtím. Pravěkou kostru však potřeboval teprve prozkoumat a analyzovat. Stačila však jediná tisková zpráva, aby se Lucy katapultovala mezi nejznámější fosilie v dějinách.
V této době měli lidé „značně široký zájem o původ člověka“, říká Johanson. Fosilie, nalezené rodinou Leakeyových a dalšími vědci v Jihoafrické republice, významně doplnily chybějící části lidského příběhu – naznačovaly, že už první předkové člověka před miliony let v Africe měli vzpřímené držení těla a že zvětšení mozkovny a rozvoj schopnosti používat nástroje následovaly až později.
Do té doby objevené fosilie však byly jenom úlomkovité – tu lebka a tu část chodidla. Jejich stáří však nikdy nepřesáhlo 1,75 milionu let, což je podstatně méně, než se u nejvzdálenějších předků člověka předpokládalo.
Lucy se stala rekordmankou co do stáří i do úplnosti, a navíc potvrdila představy o evolučním přechodu člověka ke vzpřímené chůzi. Od té doby ji v různých úspěších překonaly jiné fosilie, ale Lucy zůstává i po 50 letech pojmem. Vědecký příběh této zkameněliny byl od samého počátku provázán s příběhem kulturním.
Rekonstrukce Lucyiny kostry na výstavě v Senckenberském přírodovědném muzeu ve Frankfurtu nad Mohanem. V průběhu let se vědecká diskuze točila také kolem tématu, kolik času Lucy strávila chůzí po zemi po dvou nohách a kolik šplháním po stromech.
Příběh Lucyina objevu
Když Johanson v neděli 24. listopadu 1974 v kopcích v hadarské oblasti v etiopském regionu Afar pátral po fosiliích dávných příbuzných člověka – takzvaných homininů – všiml, že z nedalekého svahu trčí kost. Vyzvedl ji a odnesl s sebou do tábora. Večer spolu s týmem uspořádali oslavu a zpívali při ní pořád dokola tehdy zhruba týden starý hit od Beatles „Lucy in the Sky With Diamonds“. Následujícího dne vědci ve 40stupňovém vedru vykopali zbytek ostatků hominina ve svahu a kostru pokřtili Lucy. Ve vědeckých kruzích vešel nález ve známost také jako AL 288-1, v Etiopii se jí říkalo „Dinkinesh“, což v amharštině znamená „Jsi úžasná“.
Při skládání dolní čelisti, úlomků lebky, obratlů, žeber, paží, pánve a nohou tým nashromáždil přibližně 40 procent Lucyiny kostry. Zdálo se, že šlo o dospělého jedince, přestože měřil jenom něco málo přes jeden metr.
Lucy v roce 2007 cestovala po Spojených státech a vůbec poprvé se objevila na veřejnosti v Houstonském přírodovědném muzeu v Texasu. Výstava vyvolala kritiku muzejní obce i dalších lidí, kteří tvrdili, že fosilie je příliš křehká na to, aby byla převážena z Etiopie.
Podle vrstvy vulkanických hornin, v níž byla fosilie nalezena, vědci určili Lucyino stáří na 3,2 milionu let – což je téměř dvojnásobek tehdy nejstaršího známého lidského předka. Stáří druhé nejstarší kostry v té době bylo určeno na pouhých 100 000 let. Takto starý a úplný exemplář byl tedy pozoruhodný. O Lucy se mluvilo v superlativech, vědecký spisovatel New York Times Boyce Rensberger na Lucy vzpomíná jako na „nejstarší a nejúplnější nález“.
Na základě úlomků lebky a dalších nálezů v Hadaru se zdálo, že Lucy má malou mozkovnu velikosti šimpanze a dopředu vypouklý obličej. Zbytek kostry však naznačoval plně vzpřímené, lidské držení těla. V roce 1978 ji Johanson a jeho kolegové oficiálně přiřadili k novému druhu Australopithecus afarensis (latinsky jižní opice z Afaru) a prohlásili, že je důkazem toho, že naši předkové chodili po dvou nohách dříve, než se jim zvětšil mozek.
Přesto Lucy nebyla ani v té době nejkontroverznějším ani nejvýraznějším objevem v dějinách vědy o původu člověka. Byla sice důkazem toho, že vzpřímená chůze byla raným znakem afrického rodu, ale Afrika byla jako kolébka lidstva uznávána již po desetiletí, stejně jako myšlenka, že vzpřímené držení těla předcházelo zvětšení mozku.
Ovšem kulturní význam Lucy rychle překročil hranice vědecké obce: Afarská dívka měla všechny předpoklady stát se ikonou – měla chytlavou přezdívku, vědci ji objevili za zajímavých okolností a tím zřejmě nejdůležitější faktorem bylo, že v Johansonovi našla nadšeného vypravěče. To všechno dohromady tvořilo vítěznou kombinaci.
Čím se Lucy proslavila
V roce 1974 měla už zmíněná rodina Leakeyových – Mary, Louis a jejich syn Richard – za sebou už deset let pátrání a objevů různých předků člověka. Jejich objevy lebek, kamenných nástrojů a dalších zkamenělin z Olduvajské rokle v Tanzanii a ze břehů jezera Turkana v Keni uveřejnil National Geographic i další časopisy.
Avšak ani navzdory četnému publikování nálezů nebo šťavnatým přezdívkám jako „Drahoušek“ a „Louskáček“ tyto objevy nikdy nedosáhly Lucyina věhlasu. „Prostě chyběly fosilie, s nimiž by se mohli nějak identifikovat lidé ve Spojených státech nebo v Evropě,“ říká Kaye Reedová, paleoantropoložka z Arizonské státní univerzity.
Cesta Lucy od neznámého kostlivce z etiopské vysočiny k celebritě, kterou poznají i úředníci na letišti, vrtá hlavou i Johansonovi. „Přemýšlel jsem o tom ze všech možných stran,“ přiznává, „a snažil jsem se přijít na to, čím si získala takovou obrovskou pozornost.“
Možná je to kvůli její výjimečně lidské přezdívce, která Johansonovi připadá „láskyplná a snadno zapamatovatelná“. Nebo to může souviset s tím, že nález „je částečná kostra,“ uvažuje vědec, „a lze ji tedy vnímat jako jedince.“
Jiní připisují zásluhy na Lucyině slávě samotnému Johansonovi, protože se „neúnavně“ zasazoval o její popularizaci u veřejnosti. Ostatně Johansonova kniha Lucy: The Beginnings of Humankind (Lucy: Počátky lidstva) vydaná v roce 1981 se rychle vyšvihla mezi bestsellery. Autor svoji knihu představoval v televizních pořadech, jako je „Good Morning America“, a v seriálu „In Search of Human Origins“ (Hledání původu člověka), který se natáčel v Etiopii. „Z velké části za to vděčíme Johansonovým spisům, rozhovorům a přednáškám,“ říká Zeray Alemseged, paleoantropolog z Chicagské univerzity.
Lucy má podobné rysy jako člověk a šimpanz. Další rekonstrukce její podoby je vystavena v Muzeu neandertálců v německém Mettmannu v roce 2019.
Mladému Johansonovi bylo v době nálezu Lucy pouhých 31 let a před kamerou při toulkách poušti vypadal stejně uvolněně jako ve studiu vedle Waltera Cronkitea v hlavním vysílacím čase. Pozdější zprávy médií popisovaly Johansona jako „muže se silným přirozeným půvabem“ a „Indiana Jonese v Armani“. Vzpomíná však, že zpočátku byl „velmi neohrabaný a příliš vědecký“. Pak se mu ale dostalo vedení od slavného popularizátora vědy Carla Sagana.
Kombinace přezdívky, úplnosti kostry a Johansonova přístupu daly dohromady Lucy jako jedinečnou bytost, s níž se lze identifikovat. Johanson s ní zdaleka nezacházel jako s hromadou zaprášených starých kostí, ale přizpůsobil si ji. V dokumentárních filmech například často nenápadně připomíná divákovi, že Lucy bývala kdysi živou, dýchající bytostí, a v televizním seriálu nemluví o místě nálezu jenom jako o lokalitě, kde narazil na její zkameněliny, ale jako o „místu, kde před lety zemřela“. To byl na svoji dobu velmi pokrokový přístup.
Původ člověka středem pozornosti
Díky takto osobitému předkovi se věda o původu člověka stala středem pozornosti více než kdykoli předtím. Johanson této vlny využil a v roce 1981 založil v kalifornském Berkeley neziskový institut s názvem „Institute of Human Origins“. Jedním z pilířů organizace byla od počátku, kromě výzkumu a terénní práce, také práce s veřejností.
Lucy poskytla okno, kterým jsme mohli vzdělávat lidi – způsob, jak oslovit děti i dospělé „a prostě říct, děláme tohle a tohle“, vzpomíná jeden z prvních členů fakultního institutu, Reed.
Ne všichni však Johansonovo vystupování na veřejnosti oceňovali, což záhy způsobilo rozkol uvnitř institutu, protože někteří výzkumníci Johansona obviňovali, že upřednostňuje vztahy s veřejností před vědou. Spor skončil odchodem několika geologů a v roce 1997 také přesunem střediska na Arizonskou státní univerzitu. V témže roce Johansonův kolega William Kimbel v deníku Phoenix New Times tvrdil, že pokud vědci provádějící práci „nejsou v pozici, kdy by mohli výsledky sdělit veřejnosti, je něco špatně“. Osvětová činnost, získávání finančních prostředků a výzkum tedy nadále postupovaly ruku v ruce.
Toto úsilí nasměrovalo finanční prostředky na terénní práce, díky nimž se druh A. afarensis stal jedním z nejlépe zastoupených příbuzných člověku na světě. Z více než 400 rozpoznaných exemplářů na půl tuctu lokalit v Etiopii a v Keni pochází většina fosilií A. afarensis z Hadaru a vědci tam pokračují v pátrání. Novější objevy, včetně několika většinou úplných lebek, ukázaly, že tento druh žil před 3,9 až 3 miliony let a byl všežravcem, díky čemuž byl přizpůsobivější než předchozí hominini.
Jaký je Lucyin odkaz
Dnešní badatelé v oblasti evoluce člověka jsou generací, která vyrostla na Lucy. Chris Campisano, paleoantropolog z Arizonské státní univerzity, si vzpomíná, že Johansonovu knihu četl na střední škole v rámci letního projektu. Vzbudila v něm zájem o hledání fosilií homininů v Africe. Dnes je Campisano vedoucím výzkumu v Hadaru a při zpětném pohledu žasne: „Nikdy by mě nenapadlo, že v den 50. výročí objevu Lucy budu tento projekt vést.“
Institut, který Johanson vybudoval, dnes stále stojí v čele celosvětového paleoantropologického výzkumu. Díky kombinaci vzdělávání a získávání finančních prostředků na podporu výzkumu se dopad instituce rozšířil daleko za hranice Hadaru.
Hvězdná proslulost fosilie měla „dominový efekt“, říká Alemseged, který se poprvé setkal s Lucy při práci v Národním muzeu Etiopie v Addis Abebě, kde je kostra v současné době uložena ve speciálně zkonstruovaném trezoru.
Alemseged byl v době, kdy vedl vůbec první etiopský tým v lokalitě Dikika, postdoktorandem v ústavu. Dikika leží na druhém břehu řeky Awaš nedaleko Hadaru. Tam Alemseged objevil pozoruhodně úplnou kostru mláděte druhu A. afarensis, které pojmenoval Selam, což v amharštině znamená „Mír“. V době smrti mu bylo teprve 2,4 roku, a tak se mu rychle začalo říkat „Lucyino dítě“ – přestože žilo už 200 000 let před Lucy.
Ve stále větší sbírce fosilií A. afarensis však má však Lucy stále výhradní místo. „Je velmi těžké se o ní nezmínit, když se mluví o nových objevech,“ říká Alemseged a dodává, že se stala „měřítkem“, s nímž se všechny ostatní fosilie porovnávají. „Něco najdete a lidé se ptají, zda je to starší nebo mladší než Lucy? Vyšší nebo nižší než Lucy?“
Lucy už není nejstarší ani nejúplnější předek člověka. O titul nejstaršího se ucházejí 7 milionů let starý Sahelanthropus tchadensis a 6 milionů let starý Orrorin tugenensis, přičemž nejúplnější je kostra takzvaného „Little Foot“ – australopitéka z Jihoafrické republiky, jehož kostra byla sestavena z 90 procent.
Přesto se Lucyin ikonický status ještě nepodařilo zopakovat. Vědci zkoušeli svým nálezům pozůstatků Homo naledi dávat přezdívky, od „Ardi“, zkratky pro Ardipithecus, až po „Neo“ a „Dítě temnoty“, tyto přezdívky se však příliš neujaly a „na nebi s diamanty“, jak se zpívá ve slavné písni, zůstává stále pouze Lucy.
Sledujte nás v Google Zprávách