Chladicí kapalina, sloužící v motoru proti přehřívání systému, kterou však najdete i ve zmrzlině. Známý minerál, který se nachází v pracích prášcích, kdysi tahalo spřežení dvaceti mul stovky kilometrů přes jedno z nejteplejších míst na světě. Měkký stříbřitý kov, který umožnil starověkým civilizacím odlévat tvary v uzavřených formách a vyrábět nejen složité nástroje a zbraně, ale také nadčasová umělecká díla, jež přetrvala dodnes.

Uhodnete, o které materiály jde? Níže naleznete odpovědi a ještě něco navíc.

1)  Historie nemrznoucí směsi sahá od dynamitu až po zmrzlinu

Etylenglykol, který známe jako nemrznoucí směs, se původně používal v dynamitu. Vytvářel bezpečné, studené prostředí pro výrobu výbušniny.

První automobilové motory používaly jako chladicí kapalinu obyčejnou vodu a fungovalo to bezvadně. Alespoň v létě ano. Jenomže v zimě voda nejenom zamrzá, ale při mrznutí se také rozpíná, což se v uzavřeném prostředí motoru silně neosvědčilo.

Výrobci automobilů začali do vody přidávat metanol. Látka sice snižovala bod tuhnutí vody, ale dost se odpařovala a také způsobovala reznutí částí motoru. Výrobci automobilů proto začali používat ethylenglykol, organickou sloučeninu, v průmyslu známou jako fridex. Tu poprvé syntetizoval v roce 1856 francouzský chemik Charles-Adolph Wurtz. Po přidání do vody tato sloučenina nejen snižuje bod tuhnutí, ale také zvyšuje bod varu, takže je jednak nemrznoucí kapalinou, jednak prostředkem proti nežádoucímu varu. Výrobci automobilů začali tuto sloučeninu přidávat do systému chlazení v roce 1926 a používají ji dodnes.

Etylenglykol je sice účinný, ale také prudce jedovatý. Etylen je přírodní růstový hormon rostlin a snad proto má etylenglykol sladkou ovocnou chuť, která může přilákat domácí zvířata a malé děti. Někteří výrobci do ní proto přidávají hořkou příchuť, zatímco jiní se obracejí k jiné chemické látce, propylenglykolu.

Tato forma nemrznoucí směsi je tak neškodná, že se používá třeba i v zubní pastě a ve zmrzlině.

2) Borax najdete v prádelně i u Velké čínské zdi

Borax, dříve též tinkal, což je sanskrtský výraz pro měkký, bezbarvý minerál, se používá již po staletí. Nejprve se získával ze slaných jezer v místech, jako je Tibet a Kašmír, a poté, zhruba od 9. století našeho letopočtu, začal proudit do Evropy po Hedvábné stezce.

Arabští zlatníci a stříbrníci borax používali k oddělování a čištění kovů. Hrnčířům v Číně v 10. století zase sloužil jako glazura, která hrncům dodávala trvanlivost povrchu a lesk – stejně jako to dělají moderní hrnčíři dodnes.

Když se borax ve středověku dostal do Evropy, používal se k čištění kovových styčných ploch při pájení. Borax byl však drahý, protože se dovážel z dalekých krajů. V roce 1776 byly objeveny zásoby v Itálii, za dalších sto let také ve Spojených státech. Tam jej objevil F. M. Smith,  „boraxový král“, na solných pláních v kalifornském Údolí smrti a založil tam svoji továrnu Harmony Borax Works.

Vytěžený materiál přepravovala z dolů Furnace Creek k železnici po mimořádně náročné, bezmála 270kilometrové trase, která vedla jedním z nejsušších míst světa, slavná dvacetihlavá spřežení mul. Zvířata dojezdila už po šesti letech provozu, kdy je nahradila železnice, ale díky pokračujícímu prodeji „boraxového mýdla s 20 mulami“ se jejich karavana stala symbolem Starého západu.

Přibližně 50 procent světové produkce boraxu nyní pochází z jižní Kalifornie. A i když jej naši předchůdci používali k výrobě kovů, my ho dnes nejčastěji najdeme v pracích prášcích jako přírodní změkčovadlo vody.

Glazurou z boraxu se také natíral povrch některých hliněných nádob objevených na nalezišti z 11. století poblíž Velké čínské zdi.

3) Cedrový olej dokáže odpuzovat i léčit

Pokud jste někdy, třeba na svých cestách po světě, měli příležitost strčit nos do cedrové truhly, jistě si vzpomenete na teplou, dřevitou a uklidňující vůni, která vás přivítala. Olej obsažený v cedru však umí víc než jenom příjemně vonět: dezinfikuje, konzervuje, uklidňuje a odpuzuje hmyz.

Čisticí a léčebnou sílu cedrového oleje odhalily už staré civilizace. Sumerové považovali cedr za strom života. Jeho olej používali k léčebným účelům a mísili ho s přísadami, jako je kobalt a měď, při výrobě pestrobarevných barviv.

Egypťané cedrový olej občas používali na balzamování zesnulých těl a staří Řekové zjistili, že dobře působí proti infekcím. Ve středověku někteří lidé věřili, že spálení cedru a použití jeho oleje může zbavit domov moru. V 17. století si anglický bylinkář  Nicholas Culpeper všiml, že cedrové dřevo a olej zmírňují vše od srdečních problémů a dušnosti až po porodní bolesti. Dnes se komerční „cedrový olej“ často získává destilací dřeva, listů a dalších částí různých jehličnanů namísto cedru, například jalovce a cypřiše. Výsledek je však podobný. Cedrový olej stále září jako prostředek proti hmyzu a oblíbená vůně v aromaterapii.

Domorodí Američané používali cedrový olej k hojení ran, zklidnění bolavých svalů, léčbě bolestí hlavy a zácpy, a dokonce k odstraňování bradavic.  

4) Skandium – najdeme ho na Měsíci i v baseballových pálkách

Skandium – stříbřitý kov, který je téměř stejně lehký jako hliník, ale má vyšší teplotu tání – objevil švédský chemik Lars F. Nilson v roce 1879. Existenci tohoto kovu však předpověděl už o deset let dříve Dmitrij Mendělejev, tvůrce periodické tabulky prvků, v níž mu vycházelo, že mezi vápníkem a titanem musí existovat ještě jeden prvek. Pracovně jej nazval ekaboron. Nilson dokázal, že měl Mendělejev pravdu, ale rozhodl se kov nazvat skandium podle místa jeho vzniku – Skandinávie.

Nilson skandium objevil náhodou při studiu kovů vzácných zemin. Většina těchto kovů zvláštní hodnotu nemá, ale skandium se ukázalo být výjimkou. Jeho přítomnost byla zjištěna na Měsíci, a to ve větších množstvích než na Zemi. Čisté skandium vzniká ve vesmírných pecích supernov, ale na naší planetě se vyskytuje jenom v malém množství vázané s jinými prvky. První půlkilogram čistého skandia byl extrahován až v roce 1960. Jeden z mála dolů na skandium na světě se nachází v Rusku, kde byl tento kov s nízkou hustotou používán ve slitině s hliníkem při výrobě vojenských letounů.

Výroba skandia je mnohem dražší než výroba hliníku, proto se v praxi příliš nepoužívá. Přesto se tento kov objevuje v lehkých rámech jízdních kol a v lakrosových holích. Baseballové pálky mají díky obsahu skandia ve slitině pružný „trampolínový efekt“, který jim pomáhá účinněji odpalovat míčky. Tento kov se používá také v součástkách letadel.

Jodid skandia se také uplatňuje ve rtuťových výbojkách při výrobě světel s denním světlem, používaných v hollywoodských studiích a na sportovních stadionech.

5) Alobal: Od balení jídla po nadčasová umělecká díla

Ačkoliv cínu nebylo při pojmenovávání epoch přisouzeno tak čestné místo jako bronzu, přesto tento kov pomohl ke zrodu doby bronzové. Bronzové nástroje se začaly objevovat v historických pramenech kolem roku 3 000 před naším letopočtem. První výrobci nástrojů nejspíš náhodou přišli na to, že přidáním cínu do mědi se snižuje bod tání a výsledek je pevnější: bronz. Od Egypta až po peruánské Machu Picchu právě cín lidem umožnil odlévat tvary do uzavřených forem a vyrábět nejen složité nástroje a zbraně, ale také nadčasová umělecká díla, která známe díky archeologickému výzkumu dodnes. Staří Řekové cestovali za cínem po moři, těžili ho v dolech v okolí Španělska a Britských ostrovů a pak s ním obchodovali po celém starověkém světě.

Cín byl legován s mnoha dalšími kovy, včetně oceli, antimonu a stříbra. Dokonce propůjčil své jméno některým věcem, jichž je součástí. V roce 1810 byly v Anglii patentovány konzervy z ocelového plechu s cínovým povrchem pro uchovávání potravin (anglické slovo pro plechovku je podobně jako v češtině odvozeno od materiálu konzervy, v angličtině od cínu – „tin“). V Austrálii se plechovkám na pivo stále říká „tinnies“. Cín je funkční, ale může sloužit i dekorativním účelům.