Co mají společného legendární primatoložka Jane Goodallová, herec Brad Pitt a zesnulý britský neurolog Oliver Sacks, autor knihy Muž, který si spletl manželku s kloboukem? Odpovědí na tuto otázku je porucha zvaná prosopagnosie neboli obličejová slepota. Jedná se o neurologickou poruchu spočívající v neschopnosti si zapamatovat či rozpoznat již známou tvář, či dokonce svoji vlastní.

Prosopagnosie je termín odvozený ze starořeckých slov prosopon (tvář) a agnosie (neznalost). Tato porucha není způsobena mdlým zrakem či necitlivostí očí na kontrasty. „Jedná se o poruchu vyšších zrakových funkcí. Lidé s ní dokážou vnímat obraz, ale neumí poznat tváře,“ říká Christopher M. Filley, profesor neurologie na Lékařské fakultě Coloradské univerzity. „Jejich mozek nedokáže zpracovat jednotlivé prvky obličeje.“

Podle studie, která vyšla v roce 2023 v časopise Cortex, byla tato porucha dlouho považována za vzácnou komplikaci. Nyní se však zdá, že se nejspíš vyskytuje častěji, než se dosud předpokládalo. V rámci výše uvedené studie bylo zjištěno, že obličejová slepota se u různých lidí liší jak v závažnosti, tak v příznacích. V závislosti na použitých kritériích tento stav postihuje jedno procento až pět procent dospělých.

„Lidé s těžší formou prosopagnosie mohou svého partnera potkat třeba v obchodě a vůbec ho nepoznat,“ říká Joe DeGutis, kognitivní neurovědec z Bostonu. „Pacienti se totiž často při rozpoznávání ostatních řídí okolnostmi.“ Jinak řečeno, svého partnera většinou poznají, když se vedle něj ráno probudí nebo když přijdou domů z práce. Nemusí jej však poznat za nečekaných okolností.

Bez ohledu na okolní podmínky platí, že „lidé s prosopagnosií musejí dotyčného vidět vícekrát než zdravý člověk, aby si jeho tvář zapamatovali,“ říká DeGutis.

Vrozená a získaná

Podle Jasona Bartona, kanadského profesora neurologie nejde o jednu komplikaci, nýbrž o celou skupinu poruch. U jedné z nich mohou mít pacienti problémy zapamatovat si, jak vypadají [známé] tváře, ale při porovnávání obrázků jsou schopni vidět ve tvářích rozdíly. U další formy však nepoznávají ani rozdíly“.

Kromě stupňů závažnosti existují u této poruchy dvě základní formy. Jednu vyvolávají vývojové (snad genetické) faktory, druhá forma je získaná. Pokud jde o vývojovou formu, víme, že „existují celé rodiny, v nichž se tato porucha dědí z generace na generaci,“ říká Sarah Bateová, profesorka na Bournemouthské univerzitě ve Velké Británii. „Zatím jsme však nezjistili, který gen ji způsobuje,“ uvádí.

V těchto případech „nevíme, zda je to něco, co se pokazí během vývoje jedince, nebo zda je to problém genetického původu,“ říká DeGutis, který je také docentem na katedře psychiatrie na Harvard Medical School.

V přehledu uveřejněném v časopise Brain Sciences v roce 2023 vědci zkoumali 63 studií porovnávajících strukturu a aktivitu mozku u lidí s vývojovou prosopagnosií a u zdravých lidí. Zjistili, že nemocné osoby mají porušenou funkční a anatomické propojení mezi takzvaným fusiformním závitem mozku – střediskem rozpoznávání tváří – a dalšími oblastmi mozku, které slouží k rozpoznávání obličejů.

Je zajímavé, že ti, kdo trpí obličejovou slepotou celý život, si možná ani neuvědomují, že mají problém. Mohou si vyčítat, že jsou nepozorní nebo že mají špatnou paměť. „Většina pacientu pozná, že poruchou trpí, až po dovršení dvacátého nebo dokonce třicátého roku života, někdy i později,“ uvádí DeGutis.

Při podrobném vyšetřování pacientů, kteří touto poruchou trpí odmalička, vědci zjistili, že se prosopagnosie často vyskytuje u pacientů trpících zároveň poruchou autistického spektra: „Třetina až polovina lidí s autismem má také problémy s rozpoznáváním tváří. To však může mít i jinou příčinu,“ upozorňuje Barton: „Přinejmenším zčásti to může být způsobeno tím, že autisté se velice často při setkání vyhýbají očnímu kontaktu.“

U vývojové formy poruchy může snížená schopnost rozpoznávat obličeje souviset s tím, jak pacient zpracovává obraz obličeje. Bateová a její kolegové zjistili, že lidé s touto poruchou se při sledování cizí tváře zaměřují spíše na oblast úst a na spodní část obličeje než na oči. Naopak „superrozpoznávači“ – lidé s mimořádnými rozpoznávacími schopnostmi – se více zaměřují na nos a oblast ve střední části obličeje, což je údajně při rozpoznávání obličejů výhodnější.

Porucha následkem úrazu

Obličejová slepota se může také dostavit v důsledku poranění mozku, mozkového nádoru, mrtvice, encefalitidy nebo některého neurodegenerativního onemocnění, jako je Alzheimerova choroba. Marie-Luise Kieselerová z Dartmouth College se v rámci svého výzkumu setkala také s lidmi, kteří začali mít problémy s rozpoznáváním obličejů i potíže s orientací v důsledku onemocnění COVIDEM-19.

Pacientka Dacia Reidová utrpěla úraz hlavy, který ji způsobil záchvatovité stavy a výpadky paměti. Došlo k tomu na základní škole. Krátce nato podstoupila operaci mozku. Úspěšný zákrok sice utlumil četnost jejích záchvatů (které jsou navíc tlumeny léky), ale způsobil, že hůře rozpoznává obličeje. „Obličej si dokážu zapamatovat – jenom si ne vždycky vzpomenu, komu patří,“ říká Reidová, která je vdaná a má dvě dospělé děti v Nappanee v Indianě. „Když někdo z mých známých změní účes, jsem ztracená – nevím, kdo to je.“

Správné stanovení diagnózy, jako tomu nakonec bylo i v případě Reidové, však může být velmi přínosné. „Jakmile pacient pochopí, že má zvláštní poruchu, je to pro něj, svým způsobem, obrovská úleva, protože se tím vysvětlí leckteré nepříjemné životní situace,“ říká DeGutis.

„Je to nejspíš velmi trapné, když přijdete někam na večírek a jsou tam lidé, které byste měli znát, ale oni jsou vám jen povědomí,“ doplňuje Filley. „Nejde o to, že by pacienti byli nevychovaní, nespolečenští nebo výstřední. Je to problém jejich mozku, kvůli kterému neumí rozpoznat známé tváře.“ Někteří pacienti také uvádějí, že jejich porucha má vliv na výkon jejich zaměstnání. Například obchodníci mívají problémy s udržením klientů, protože je nepoznají tváří v tvář. Stejně tak učitelé mívají potíže s vedením třídy, protože nepoznávají obličeje svých studentů, dodává Bateová.

Dávka oxytocinu i cvičení

Aby nalezli způsob, jakým obličejovou slepotu potlačit, provádějí odborníci růstné testy. Při jednom takovém dostala část pacientů jednorázovou dávku nosního spreje s oxytocinem, druhá část dávku s placebem. Po 45 minutách, kdy se čekalo, až účinná látka zabere, absolvovali všichni testovaní dvě zkoušky na rozpoznávání obličejů. U skupiny, která dostala oxytocinový sprej, se schopnost zpracovávat obraz obličeje zlepšila. (Oxytocin je hormon, který usnadňuje sociální vazby a sociální chování.)

Vedle biochemické podpory vědci také své subjekty podrobovali pravidelnému rozpoznávacímu cvičení, Pacienti s oběma druhy prosopagnosie se zapojili do jedenáctitýdenního tréninkového programu na počítačovém trenažéru, sloužícího k procvičování rozpoznávání tváří. Tato schopnost se po absolvování výcviku zlepšila u většiny pacientů, a to nejméně na dobu tří měsíců.

Pravidelnému provádění těchto rozpoznávacích cvičení se lidé nyní mohou zúčastnit i sami on-line.„Cvičení většinou pomáhá,“ říká Barton. „Nevyléčí vás to úplně, ale práci vám to může usnadnit, a to asi o 30 procent.“

Aby se výše uvedená pacientka Reidová ve své každodenní praxi vyhnula potížím, často lidem podle svých slov pokládá takzvané „kontrolní otázky“, pomocí nichž se snaží zjistit okolnosti, za kterých se s dotyčným, kterého nepoznává, v minulosti seznámila. Pokud ani to nepomůže, obvykle se k problému přizná.

Většina pacientů si postupně najde způsob, jakým si nedostatky v rozpoznávání ostatních vyvažují. Snaží se například o to, aby si zapamatovali „třeba typický snubní prsten, který dotyčný nosí, nebo zvláštnosti jeho mluvy či chůze,“ uvádí Bateová. Učitelé s těžší formou poruchy se mohou například řídit zasedacím pořádkem, podle kterého studenty oslovují.

Kromě používání kontrolních otázek ve společnosti se pacienti mohou také domluvit se svým partnerem, aby v rozhovoru s neznámými výslovně zmiňoval jejich jména, říká Bateová. „Někteří lidé se se svým handicapem vyrovnávají tak, že jsou ke všem přehnaně přátelští,“ doplňuje DeGutis.

Podle Bartona je někdy nejlepší se ke svému problému přihlásit. Jako lékař svým pacientům často vysvětluje, že trpět touto chorobou není žádná ostuda a že se jí nesmějí nechat omezovat. Prosopagnosie je porucha, při níž pacient sice navenek může působit zmateně, ale existují způsoby, jak se s tím důstojně vypořádat, uzavírá Barton.