Jste odpovědné nejstarší dítě, přehlížené prostřední dítě, nebo dítě volnomyšlenkář? Pro ty, kdo věří v teorii, že pořadí sourozenců utváří osobnosti jednotlivých dětí, to může být klíčová otázka k pochopení toho, kým jako lidé vlastně jsou. Na večírcích, na rodinných večeřích a terapeutických sezeních mohou lidé toto pořadí používat jako určitou zkratku pro vyjádření svých osobnostních rysů – třeba sobeckosti jedináčka nebo snahy prostředního dítěte zviditelnit se.

Moudrost věků

Myšlenka, že pořadí sourozenců ovlivňuje osobnost dítěte, je možná stejně stará jako lidstvo samo. Zvýhodňování či přehlížení lidí podle věkového postavení sourozenců bylo, zejména v početnějších rodinách, častým jevem. V mnoha starověkých společnostech znamenal příchod prvního dítěte – a tedy přechod jeho rodičů do čela rodiny – zvýšení společenského postavení. V důsledku toho vznikly obřady, jako jsou speciální koupele pro prvorodičky v Mikronésii nebo tradiční obřad pidjon ha-ben v judaismu, při němž je prvorozený syn „vykoupen“ zaplacením pěti stříbrných mincí knězi.

Pořadí narození také dlouho určovalo dědická práva a královské nástupnické linie, jako například v britské monarchii, jejíž pravidla dlouho požadovala prvorozeného „dědice“ a jednoho či více „náhradníků“ jako zálohu pro případ, že by se dědic z nějakého důvodu nemohl ujmout svého poslání.

Psychologické pojetí této problematiky se však rozvinulo teprve na počátku 20. století, kdy psycholog Alfred Adler přišel s teorií, že pořadí sourozenců v rodině ovlivňuje nejen sociální postavení, ale i vývoj a osobnost dítěte. Podle Adlera, který proslul jako otec individuální psychologie, se „rodinná konstelace“ jedince promítá do předvídatelných osobnostních rysů. „Postavení v rodině zanechává nesmazatelnou stopu na životním stylu jedince,“ napsal Adler v roce 1931.

Narození sourozence podle něj zbavuje nejstarší děti pozornosti rodičů – a ty jsou v důsledku toho neurotické, náchylnější ke konzervatismu a mají sklon napodobovat starší osoby. Druhé dítě je soutěživé a strhává na sebe pozornost, zatímco nejmladší dítě je rozmazlené a líné. A konečně, jak tvrdil Adler, lidé, kteří vyrůstají bez sourozenců, mají „mateřský komplex“ a vlastního otce vnímají jako soupeře.

Adlerovo učení dodnes rezonuje v celém oboru. Autor proslul zejména svými mezinárodními přednáškami, populárně naučnými psychologickými články i psychoterapeutickými technikami a inspiroval celé generace psychologů, kteří se věnovali výzkumu, jímž se snažili prokázat platnost jeho teorie o pořadí sourozenců v rodině.

Moderní psychologie

Ve studiích, které prováděli Adlerovi následovníci, byly nalezeny souvislosti mezi pořadím sourozenců v rodině a vším možným od dosaženého vzdělání přes sexualitu až po úspěch v kolektivních sportech ve středním věku.

Americký psycholog Frank Sulloway, jeden z nejvýznamnějších moderních zastánců Adlerovy teorie, se od devadesátých let 20. století zabýval zkoumáním kariéry slavných osobností historie. U prvorozených slavných vědců zjistil tendenci ke konzervativismu, zatímco radikálnější výzkumy, jako jsou evoluční teorie a teorie relativity, formulovali vědci, kteří měli v rodině starší sourozence. Rozdíly byly patrné i mezi vojenskými a politickými lídry – militantnější byli prvorození vůdci, jako byl například Maximilien Robespierre, zatímco slavné „prostřední“ děti byly později coby politici umírněnější a nenásilní.

Studie utváření osobnosti se však zabývají spíše základními pěti vlastnostmi podle L. Goldberga: kreativitou, svědomitostí, extraverzí, přívětivostí a emoční stabilitou. Teorii o pořadí v rodině vyvracejí i jiné nedávné studie, jako například výzkum Rodici Damianové, docentky psychologie na Houstonské univerzitě, která na základě jednoho z nejrozsáhlejších zkoumání 440 000 amerických středoškoláků dospěla k závěru, že „souvislost mezi pořadím sourozenců v rodině a osobnostními rysy je téměř nulová“.

Výsledky její studie podtrhuje i další výzkum z roku 2015. Vědci srovnávali celostátně reprezentativní skupiny respondentů z USA, Velké Británie a Německa a jejich závěrem bylo konstatování, že „rozhodně nezjistili žádný vliv pořadí narození na extraverzi, emoční stabilitu, přívětivost, svědomitost ani kreativitu.“  Oba vědecké týmy však nalezly důkazy jednoho rysu, který by prvorozené děti možná potěšil – a jejich mladší sourozence odradil –, a to ten, že prvorozené děti mají o něco vyšší pravděpodobnost verbální inteligence.

Podle Damianové to však nutně neznamená, že prvorození jsou chytřejší nebo učenlivější. Pravděpodobnější vysvětlení je, že prvorozené děti v raném dětství stráví více času v blízkosti dospělých, a tím se od nich více naučí. Nutno však uvést, že pravděpodobnost vysoké verbální inteligence v této studii znamená rozdíl jediného bodu stupnice IQ.

Matoucí zkušenost

Jako psycholožka je Damianová opatrná v tvrzení, že nějaká psychologická teorie byla vyvrácena. Teorii o vlivu pořadí v rodině však nazývá „zombie teorií“, protože podle ní je už dávno mrtvá, ale stále nechce zemřít.

Část důvodů, proč se této teorie lidé odmítají vzdát, může souviset s jejich životními zkušenostmi. Podle nich tato teorie totiž zdánlivě funguje – starší děti se budou vždy zdát zodpovědnější a kultivovanější než jejich mladší sourozenci, protože jsou vývojově vyspělejší.

„I když si myslíte, že to můžete posuzovat podle své rodiny, a berete to jako danou věc, nemáte kouzelnou čočku, kterou byste se vrátili v čase a pozorovali, jak se druhé dítě chovalo v témže věku,“ vysvětluje Damianová. „Je to jedna z věcí, kterou prostě nemůžete měřit podle dojmu tady a teď, protože osobní zkušenost v tomto případě není směrodatná a pravdu můžete najít pouze prostřednictvím objektivní vědecké metodiky.“

Moderní výzkumy využívající studie dvojčat naznačují, že utváření osobnosti je asi ze 40 procent dáno geneticky. Zbytek může být záležitostí složité kombinace prostředí a kulturních zvyklostí, kterými se formují dispozice, s nimiž jsme se narodili.

Ačkoliv vědci dokážou měřit „velkou pětku“ osobnostních rysů, kvantifikovat subjektivní zkušenosti, které utvářejí náš každodenní život a možná i naši osobnost, je obtížnější. Damianová v současné době zkoumá možný vliv životních příběhů lidí – tedy vlastních příběhů, které si lidé opakovaně vyprávějí o svých zkušenostech – na to, jakými lidmi se jednou stanou.

Pro většinu lidí je však rozplétání složité sítě utkané z přirozenosti a vlivů výchovy mnohem méně zábavné než škádlení sourozenců.