Loni se soutěže o přenocování v jednom hotelovém pokoji v USA zúčastnilo více než 1 300 lidí. Konkrétně šlo o místnost v hotelu v Chattanooze v Tennessee, kde prý straší, protože tam dívce jménem Annalise Netherlyové její milý v roce 1927 uřízl hlavu.

Popularita této loterie je jen jedním z příkladů, kdy lidé dobrovolně podstupují strašidelné zážitky; oblibu v „koupelích ve vlastní husí kůži“ máme totiž pevně danou od přírody.

„Naše biologická reakce na strach je neuvěřitelně složitá a zahrnuje neurotransmitery a hormony ovlivňující oblasti napříč mozkem od amygdaly až po čelní lalok,“ uvádí Elias Aboujaoude, profesor klinické psychiatrie a behaviorálních věd na Stanfordově lékařské fakultě. Tato komplexní reakce spouští další emoce, a to jak ty nepříjemné, jako je stres, tak ty příjemné, jako je úleva.

Naše tělo se vyvinulo tak, aby na to, co nás děsí, reagovalo přípravou na boj nebo útěk: rozšířením zornic, abychom lépe viděli, rozšířením průdušek, abychom mohli přijímat více kyslíku, a vyšším přísunem krve a glukózy do životně důležitých orgánů a kosterních svalů, říká Aboujaoude.

Účinek strachu na celé tělo může být vzrušující a z psychologického hlediska přinášet až uspokojení, či v okamžiku, kdy zdroj strachu zmizí, dokonce pocit triumfu. Podle odborníků může být potřeba strašidelných podnětů u některých lidí až návyková.

Co se děje v těle

Při ohrožení se nám do krevního řečiště vyplavují životně důležité hormony – jmenovitě adrenalin, dopamin a kortizol.

Jako první se nám do krve uvolňuje adrenalin, který spouští základní instinkt „bojovat či utíkat“. Pod jeho vlivem se zrychlují některé tělesné funkce, jako je srdeční tep, krevní tlak a dechová frekvence, říká David Spiegel, profesor psychiatrie a behaviorálních věd na Stanfordské lékařské fakultě. „Nástup adrenalinu můžeme vnímat podobně jako příval síly při ‚běžeckém opojení‘, kdy se cítíme ‚nabiti‘ a plni energie.“

Abychom obtížnou situaci či zážitek zvládli, dochází nám v těle také k uvolňování stresového hormonu kortizolu. Ten se nám sice uvolňuje průběžně, protože slouží k regulaci řady tělesných funkcí, ale ve stresu se jeho množství zvyšuje.

Kortizol nám po počátečním výbuchu hormonů při režimu „boje nebo útěku“, spuštěného adrenalinem, pomáhá zůstat ve střehu, a dokonce i uvolnit glukózu z jater, abychom měli v mimořádné situaci více energie.

Má-li někdo chronicky vysokou hladinu kortizolu, „není to pro tělo dobré,“ říká Spiegel. „Jeho tělo se je tak v chronickém válečném stavu, i když by být nemělo.“

Adrenalin i kortizol jsou spojeny se stresem. Jeho dlouhodobé působení může vést k nepřirozeným fyzickým příznakům, jako jsou bolesti na hrudi, bolesti hlavy nebo třesu, vyčerpání, svalové napětí, stejně jako k emočním příznakům jako podrážděnost, záchvaty paniky a sklíčenost.

Poslední ingrediencí „strachového koktejlu“, jejž si občas rádi namícháme, je neurotransmiter dopamin. Tento hormon vyvolává potěšení z odměny anebo z očekávání odměny, „například po překonání strachu, vítězství v závodě či získání obdivu a uznání od ostatních,“ uvádí Spiegel.

Je zajímavé, že jeho uvolňování často nepodmiňuje zmizení zdroje strachu: jde o očekávání odměny, uvádí Spiegel. Drogově závislým lidem dopamin dodává vzrušení při honbě za drogou, a to dokonce dříve, než organismus drogu zaznamená.

Ať už ve strašidelném zámku, nebo na horské dráze, strach může být vzrušující, pokud víme, že nakonec budeme v bezpečí, říká Aboujaoude.

„Určité druhy zážitků v nás mohou vyvolat iluzi, že ohrožující situaci skutečně zvládneme a přežijeme,“ říká, „Už to, že jsme vystaveni hrozbě, může tělo vnímat jako vítězství. Čelit tomu, čeho se bojíte, může mít svoje pozitiva.“

Být vystaveni strachu může u některých lidí vyvolat otupění vůči spouštěcím efektům, protože se následně nestane nic zlého. Tento účinek však může mít i svoji stinnou stránku.

„Někoho takové zážitky těší nebo mu ulevují více než jinému. Takový člověk pak může vyhledávat i nebezpečí, které ho doopravdy ohrožuje,“ říká Spiegel. Zdravý člověk vyráží na lyže s vědomím rizik a je opatrný, uvádí. Ovšem ten, kdo vyhledává vzrušení, rád překračuje akutní rizika. „Ohrožení zahrnuje posouzení rizika, a pokud je podstoupíte a přežijete, přináší vám to dobrý pocit."

Další zajímavá souvislost je stáří „lovců strachu“. Pokud jste si všimli, že strašidelnou zábavu, jako jsou domy hrůzy a horory, často vyhledávají dospívající a mládež, máte pravdu.

„Lidé v této věkové skupině se obvykle snaží vyrovnat se se smrtelností – čeho se bojí a kam až mohou zajít“ říká Tok Thompson, profesor antropologie na USC Dornsife. Říká, že zvládání strachu je součástí dospělosti ve všech kulturách.

„Velmi často jde o společenský podnik, velmi často jde o mládež, která si zkouší, zda ve strašidelném zámku opravdu straší,“ říká.

Co nás děsí?

Některé lidské strachy jsou „přednastaveny“ evolucí, říká Alice Flahertyová, docentka neurologie a psychiatrie na Harvardově univerzitě. Naši předkové se učili vyhýbat zdrojům strachu, což jim pomohlo přežít a předat tyto instinkty nám.

„Děti se nemusí učit bát hlasitých zvuků, pavouků, hadů, krve a rychle se blížících objektů,“ říká Flahertyová a odkazuje na takzvané vrozené strachy, které jsou podle ní „pevně dané“.

Většina ostatních strachů se však podle ní vyvíjí na základě zkušeností. Ty jsou tak rozmanité, jak rozmanití jsou jedinci, kteří se je naučí – od celoživotního strachu ze psů po kousnutí v dětství až po strach ze včel po alergické reakci na žihadlo.

Pokud jde o tyto spouštěče strachu, výzkum ukazuje, že nemusí být skutečné, aby vás vyděsily, ale čím realističtější zážitek, tím děsivější účinek se dostavuje.

„Vychází se z toho, že skutečný had bude děsivější než jeho simulace ve virtuální realitě a ta bude zase nejspíš děsivější než zrnitá fotografie,“ říká Aboujaoude.

Víme také, že vnímání strachu se může být jiné u mužů a u žen, říká Flahertyová. „Všichni říkají, že strašidelné filmy vyhledávají více muži než ženy. Existují však kvalitní důkazy o tom, že je vyhledávají obě pohlaví a rozdíl je pouze v tom, že muži se častěji ztotožňují s predátorem, kdežto ženy spíše s obětí,“ říká.

Lidských strach má mnoho podob, proto v místech, jako je hororový park Scream-a-Geddon na Floridě, máme celé spektrum různých lekaček, říká šéf marketingu Jon Pianki. Atrakce parku zahrnují šílené klauny, čarodějnice, vězeňskou scénu i příšery z nepovedeného vědeckého experimentu.

„Nemyslím si, že by se tady lidé báli stejně jako při přepadení v temné uličce,“ říká Pianki a dodává, že zážitky v parku jsou vymyšleny tak, aby „vyvolávaly strach“, ale také aby přinášely zaslouženou úlevu. „Lidé vcházejí pomalu, vystrašeně se shlukují do skupinek, ale jakmile je po strachu, vycházejí ven s křikem a s úlevným smíchem.“