V dubnu 1555 se královna Marie I. – již dějiny znají spíše jako „Krvavou Marii“ – stáhla do ústraní, aby se připravila na příchod svého prvního potomka: Nejstarší dcera krále Jindřicha VIII. ve svých 38 letech zoufale potřebovala dědice, aby si zajistila spojenectví se Španělskem a pokračování katolické vlády v Anglii. V sázce bylo hodně.

Zatím šlo ale všechno podle plánu. Rok po svatbě se španělským králem Filipem II. neměla důvod k obavám: Zvětšila se jí ňadra, vyrostlo bříško a přihlásily se u ní ranní nevolnosti i pohyby v děloze. Služebnictvo proto připravilo dětské pokoje, mokré chůvy byly v pohotovosti a královští úředníci připravili a nechali podepsat ohlašovací listy, v nichž zbývalo vyplnit datum porodu a pohlaví dítěte: V ideálním případě chlapce.

Přesto „jak týdny ubíhaly, dobrá nálada se měnila v zoufalství“, píše Anna Whitlocková, autorka knihy Mary Tudor: Princess, Bastard, Queen (Marie Tudorovna: Princezna, levoboček, královna). Šířily se zvěsti, že královna je mrtvá nebo že jí zemřelo dítě a na jeho místo bylo vyměněno jiné.

Pravda však byla méně skandální: Marie navzdory všem příznakům těhotenství, nikdy neotěhotněla. Stala se však vůbec prvním dobře doloženým případem velmi vzácného jevu označovaného jako pseudogravidita.

Pseudogravidita, někdy nazývaná falešné, hysterické, fantomové nebo bludné těhotenství, se projevuje všemi příznaky těhotenství nebo většinou z nich, ale bez plodu. Dotyčná tedy není těhotná, nejeví známky psychózy, ale je pevně přesvědčena o tom, že je těhotná a vyvíjejí se u ní objektivní známky těhotenství.

Postižená například nemá menstruaci, zvětšují se jí prsa, může se v nich dokonce tvořit mléko, a má zvětšené břicho, uvádí Mary Seemanová, emeritní profesorka na katedře psychiatrie Torontské univerzity. Kromě těchto fyzických projevů se také objevuje únava, nevolnost a časté močení.

„Její tělo se chová, jak by byla těhotná, takže se domnívá, že těhotná je, ale jiné halucinace nemá,“ říká psychiatrička Seemanová, která se touto duševní poruchou zabývá dlouhodobě.

Většina případů má psychologické a fyziologické prvky. Diagnostický manuál Americké psychiatrické asociace řadí pseudograviditu do kategorie jiných specifikovaných somatických příznaků a příbuzných poruch spolu s dalšími obtížně zařaditelnými poruchami, jako je chorobná úzkostná porucha (tzv. hypochondrie) nebo faktitivní porucha (tzv. syndrom Barona Prášila).

Jak častá pseudogravidita je?

V roce 2007 se v přehledovém článku v časopise International Journal of Reproductive BioMedicine odhadovalo, že ve Spojených státech připadá jeden až šest případů pseudogravidity na 22 000 těhotenství, což je obrovský pokles od roku 1940, kdy statistika uváděla jeden případ na 250 těhotenství – to je shodou okolností stejná pravděpodobnost jako pravděpodobnost, že se narodí dvojčata.

Mimo Spojené státy je výskyt významně vyšší.

„Jsou například části Afriky, kde je na těhotenství kladen velký důraz a lékařská péče je těžko dostupná, takže pseudogravidita není neobvyklá,“ říká Seemanová, která se ve své praxi od roku 1960 setkala asi s dvaceti případy.

Díky moderní medicíně a široké dostupnosti ultrazvuku zůstává dnes neodhaleno jenom velmi málo případů pseudogravidity a trvá až do zdánlivého „porodu“.

Ty případy, kdy situace dojde tak daleko jako u královny Marie, se často dostávají na titulní stránky novin. V roce 2014 například jistá žena z Quebecu přesvědčila spoluobčany, že čeká paterčata. Ve 34. týdnu odešla do nemocnice porodit a až zdravotní sestra zjistila, že se jí nemá co narodit.

„Pseudogravidita je notoricky známá tím, že se obtížně studuje,“ říká Seemanová, především kvůli její vzácnosti a složitosti psychického zdraví pacientů. Existuje však jedno společné téma: „Pacientka si obvykle zoufale přeje být těhotná.“

Těhotenství může ženám kromě narození dítěte přinášet i určité výhody, například lepší péči, pozornost a dokonce i respekt okolí. Podle Seemanové není tedy překvapení, že pseudogravidita se častěji vyskytuje v kulturách, kde se od vdaných žen očekává, že budou plodit děti.

Stále záhadný stav

„Lékařské instituce, dokonce ani v rámci oboru gynekologie a porodnictví, nejsou s pseudograviditou příliš seznámeny,“ upozorňuje Shannon M. Clarková, specialistka na fetální medicínu na University of Texas, která se s případy falešného těhotenství již setkala.

Pochopení toho, co se děje v těle ženy s pseudograviditou, by pomohlo jak při léčbě tohoto stavu, tak při snižování stigmatizace, kdy je postižená považována za „blázna“, zdůrazňuje Clarková.

Popkultura nepomohla: Například hlavní postava v seriálu American Horror Story, Delicate, zažívá během údajného těhotenství násilné a děsivé halucinace, což je příklad filmové metafory „těhotenského hororu“.

Skutečný život naštěstí není tak dramatický, ačkoli může docházet ke změnám hormonů, jako je prolaktin, estrogen a progesteron, neexistuje žádný jasný vzorec či hranice zvýšení hladiny hormonů, které by tento stav způsobovaly, vysvětluje Clarková.

A psychiatrické léky, které by lékaři mohli pacientce předepsat, by mezitím mohly její zdravotní stav skutečně zhoršit.

Například některá antipsychotika zvyšují hladinu prolaktinu, hormonu zodpovědného za laktaci, což může pacientku i její organismus jenom dále utvrdit v tom, že je skutečně těhotná.

Hladina prolaktinu se také zvyšuje se stresem a „lze s jistotou říci, že žena, která je přesvědčena, že je těhotná, i když test opakovaně ukazuje, že těhotná není, je zcela jistě silně pod tlakem,“ uvádí Seemanová.

Kdo trpí pseudograviditou?

Podle odborníků byl spouštěčem pseudogravidity u královny Marie pravděpodobně obrovský stres, který se podepsal na jejím osudu: Téměř rok po takzvaném těhotenství Marie nakonec vyšla ze své komnaty a nikdo už o ní (alespoň oficiálně) nemluvil. O tři roky později zemřela bezdětná a trůn přešel na její protestantskou nevlastní sestru Alžbětu I.

„Pseudogravidita postihuje lidi ze všech etnických, rasových a socioekonomických skupin,“ poznamenává Clarková. A přestože se nejčastěji vyskytuje u osob ve věku dvacet až třicet devět let, může se vyskytnout i u žen po menopauze.

Pseudogravidita se může vyskytnout také u mužů, ačkoli lékařská literatura zdokumentovala příklady tohoto jevu jenom u dvou mužů – Američanů, a to v letech 1984 a 1995. V dubnu 2022 vědci informovali také o 28leté americké transsexuální ženě, která se tvrdila, že je těhotná s dvojčaty.

Na rozdíl od mnoha cisgenderových žen (cisgender je odborný termín označující prostý fakt, že jejich genderová identita odpovídá pohlaví, jež jim bylo určeno při narození) s pseudogravidita se u všech těchto tří jedinců projevily závažné duševní choroby.

Pacientka odmítá uvěřit, že není těhotná

Stejně jako si odmítala připustit, že není těhotná, královna Marie I. v roce 1555, odmítají důkazy o tomtéž i moderní pacientky s pseudograviditou, vysvětluje Seemanová.

„Často si myslí, že jejich manžel nechce, aby byly těhotné, že se spolčil s lékařem nebo s nemocnicí. Mohou si myslet, že jsou do toho zapleteni jejich příbuzní. Viděla jsem i takové, které si začaly myslet, že je oplodnil lékař, který se nechce přiznat,“ upozorňuje psychiatrička.

„Tyto bludy mohou mít mnoho podob, protože dotyčný nedokáže přijmout jinou realitu než svou vlastní. Jejich realitou je, že vypadají a že se cítí těhotné, takže pokud jde o ně, těhotné jsou.“

Naštěstí se lékařské zařízení začalo k těmto neobvyklým případům chovat se zvýšeným zájmem a citlivě, říká Seemanová.

„Všeobecná psychiatrie věnuje více pozornosti problémům, které dříve považovala ‚jen‘ za ženské syndromy,“ poznamenává.

Od nás ostatních, dodává Clarková, „je v takovém případě zapotřebí více pochopení a empatie a méně odsuzování a zahanbování na všech frontách“.