Výzkumníci se zaměřili na šest typů lásky: romantickou lásku k partnerovi, rodičovskou lásku k dětem, lásku k přátelům, soucitnou lásku k cizincům, lásku k domácím mazlíčkům a lásku k přírodě. „Chtěli jsme zachytit celou škálu lidské lásky, od nejintimnějších vztahů až po abstraktnější formy náklonnosti,“ vysvětluje hlavní autor studie Pärttyli Rinne.

Experiment byl vlastně poměrně jednoduchý, ale účinný. Účastníci při magnetické rezonanci poslouchali krátké příběhy popisující situace vyvolávající různé typy lásky. Například: „Jste v prádelně se svým partnerem. Nakládají pračku prádlem a vy si náhle uvědomíte, jak skvělým člověkem váš partner je. Cítíte k němu lásku.“ Nebo: „Jste v parku a hrajete si se svým psem. Hodíte mu klacík a on vám ho nadšeně s vrtícím ocasem přinese. Milujete svého psa.“

Když se mozek zamiluje

Výsledky studie odhalily fascinující vzorce mozkové aktivity. „Zjistili jsme, že všechny typy lásky aktivují oblasti mozku spojené s odměnou a sociálním poznáváním, ale intenzita a rozsah této aktivace se výrazně liší,“ popisuje Rinne.

Nejintenzivnější aktivaci vykazovala romantická a rodičovská láska. Tyto formy lásky spouštěly rozsáhlou aktivitu v tzv. systému odměn – oblasti mozku, která je zodpovědná za pocity potěšení a motivace. Je to stejná oblast, která se aktivuje, když jíme čokoládu nebo vyhrajeme v loterii.

„Je to, jako by mozek říkal: 'Toto je extrémně důležité, věnuj tomu plnou pozornost!',“ říká spoluautorka studie Linda Henrikssonová. Evoluční logika je jasná – silná vazba na partnera a děti byla klíčová pro přežití našich předků.

Na rozdíl od romantické lásky aktivuje rodičovská láska také oblast mozku, které se podílí na plánování a rozhodování, a talamus (přepínací centrum) zapojený do vědomí a bdělosti.

Rozdíl v intenzitě mozkové aktivity mezi láskou k blízkým a vzdálenějším osobám by se pak dal přirovnat k rozdílu mezi symfonickým orchestrem a komorním souborem. Obojí vytváří hudbu, ale intenzita a komplexita se liší.

Když milujeme zvířata a přírodu

Zajímavé rozdíly se ukázaly i u lásky k domácím mazlíčkům a přírodě. Tyto formy lásky aktivovaly některé stejné oblasti jako mezilidská láska, ale s významnými odlišnostmi.

„U lásky k domácím mazlíčkům jsme pozorovali aktivaci v oblastech spojených se zpracováním emocí a 'teorií mysli' – schopností připisovat mentální stavy sobě a druhým,“ vysvětluje Henrikssonová. „Ale tato aktivace byla výrazně silnější u majitelů domácích mazlíčků ve srovnání s těmi, kteří mazlíčky nemají.“

Láska k přírodě pak aktivovala unikátní sadu mozkových oblastí. „Viděli jsme aktivitu v oblastech spojených se zpracováním vizuálních scén a prostorovou navigací,“ říká Rinne. „Je to, jako by mozek říkal: 'Toto je krásné a důležité místo, zapamatuj si ho!'„

Od biologie k filozofii

Studie nabízí fascinující vhled do neurobiologických základů lásky, ale také otevírá hlubší filozofické otázky. Proč vlastně používáme slovo „láska“ pro tak širokou škálu vztahů a pocitů?

„Naše výsledky naznačují, že různé typy lásky sdílejí některé společné neurální mechanismy, které vycházejí z evolučně starých systémů pro vazbu a péči o potomstvo,“ vysvětluje Rinne. „Ale na tyto základy se pak nabalují kulturní a individuální vlivy, které vytváří to, co nazýváme láskou v celé její rozmanitosti.“

Studie tak nabízí vědecké vysvětlení pro to, proč například buddhismus nebo křesťanství hovoří o „soucitné lásce“ k cizincům, i když se tento cit může zdát méně intenzivní než láska k blízkým.

Láska jako kontinuum

Výzkumníci zdůrazňují, že jejich studie podporuje pohled na lásku jako na kontinuum, nikoli jako na ostře oddělené kategorie. „Romantická a rodičovská láska jsou prototypy, ale ostatní formy lásky se jim v různé míře podobají v závislosti na biologických, kulturních a subjektivních psychologických vlivech,“ uzavírá Rinne.

I když se jedná o dosud největší studii svého druhu, je stále poměrně malá a omezená na jednu kulturu. Výzkumu se zúčastnilo 55 lidí z Finska ve věku 28 až 53 let. Všichni účastníci byli zdraví, a žili v partnerském vztahu, a měli alespoň jedno dítě. Asi polovina testovaných žila s domácím mazlíčkem.