Na rozdíl od tradiční terapie, která se zaměřuje na myšlenkové pochody během rozhovoru, klade nová somatická terapie důraz na tělo jako na úložiště nejhlubších emocí a vzpomínek. „Pokud o sobě přemýšlíte nelichotivě, projeví se vám to někde v těle. Když se to stane, musíte zjistit kde a této fyzické zátěže se zbavit,“ říká Shay DuBoisová, licencovaná psychoterapeutka, která se zaměřuje na „modality traumatu“.

Metoda, kterou používá, má svoje kořeny v psychologii počátku 20. století, kdy Wilhelm Reich zkoumal, jak psychické stavy souvisejí s fyzickým a svalovým napětím. Podle jeho koncepce „tělesného brnění“ se mohou potlačené emoce projevit fyzicky. Abyste emoce uzdravili, musíte odstranit jejich fyzické projevy.

„Nápad, že změníme něčí myšlenkové vzorce nebo chování? To je sice dobrá věc, ale nezměníme tím místo, kde je problém uložen v těle,“ říká propagátor somatické terapie Scott Lyons o podstatě klasické psychoterapie. Nevyřešené trauma přirovnává k balvanu, který spadne z nebe a přistane vám v domě. „Můžete jej označovat, jak chcete, můžete se třeba vyhýbat místnosti, v níž leží, ale on pořád zůstane na místě,“ uvádí. „Jenomže my jej musíme rozpustit a metabolizovat.“

Je nutno uznat, že somatická terapie má výsledky – i když zatím nebyla podrobena řádné oponentuře jako třeba kognitivně-behaviorální terapie – a to zejména u osob, které se potýkají s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) a s příznaky úzkosti.

Jako „měkká“ disciplína neexaktní psychologie se tato terapie prosazuje pozvolna. Její pozice však sílí. A to i díky knize Tělo sčítá rány z roku 2015 od Bessela van der Kolka. Autor v knize popisuje způsob, jak nově pohlížet na trauma a jak jej léčit. Zároveň jej i určitým způsobem rehabilituje v očích společnosti, jejíž postoje mířily spíše k upozaďování traumat či k jejich úplnému odmítání.

V důsledku propagačního úsilí na sociálních sítích došlo v letech 2020 až 2021 k 58procentnímu nárůstu poptávky.

Zásadním problémem traumatu je především jeho plíživost. A také to, že se s ním jedinec nedokáže vypořádat vlastními silami. Jeho původem přitom nemusí být jenom hrůzné zážitky typu brutálního utiskování, znásilnění, incestních projevů, vražd a válečných útrap. Podle vědců může být způsobeno i nezdravou mírou pozornosti, ať už přehnané, či naopak nedostatečné.

Příznivci somatické terapie někdy vyčítají té klasické, že přehlíží fyzický dopad traumatu. „Jsou věci, které se mohou stát v raném věku a které neumíme pojmenovat, ale naše tělo si je pamatuje velmi dobře,“ říká DuBoisová.

Co můžete při somatické terapii očekávat

Základem somatické terapie je uvědomění si svého vlastního těla, říká Lyons. Duboisová zase popisuje úvod do terapie, kdy se účastníků ptá, jestli stres cítí někde v těle. Pokud ano, následují i metaforičtější dotazy, kdy se svých klientů vyptává, zda má jejich úzkost nějakou barvu, strukturu či hmotnost.

Lyons vysvětluje, že toto uvědomění si svého těla je důležitým začátkem terapie. Řada lidí si podle něj neoddělitelnost mysli a těla uvědomí vůbec poprvé.

Celková léčba se v zásadě skládá z takzvaného dvanáctifaktorového programu léčby traumatu. Jedním z nich je například takzvaná „pendulace“ čili snaha „spřátelit“ se s traumatem. Jakkoliv šarlatánsky to může znít, jde o poměrně zajímavý regenerační rytmus, založený na cílených „výkyvech“ mezi nepříjemnou vzpomínkou a příjemným vjemem, jejichž účelem je vyvážit sílu negativní vzpomínky nějakým libým pocitem.

V praxi terapie obvykle také začíná rozhovorem. Při něm terapeut hledá vzpomínku, u které má pacient nějakou fyzickou reakci – pohyb ruky, bolest v tváři či jiný i méně výrazný projev těla. Jakmile jej najde, vytvoří si v řeči výrazný předěl a vyzve pacienta, „aby se naopak soustředil na něco příjemného, například na terapeutův hlas.“ Následně opět přechází k nepříjemné vzpomínce, poté opět k příjemnému vjemu. To se opakuje s cílem „rozmasírovat“ bolestné místo v těle.

Podle terapeutů je výhodou somatické léčby její bezpečnost. Na rozdíl od kognitivně-behaviorální terapie, při níž jsou pacienti vystavování pocitům, jimiž by se raději ani nezabývali, si zde pacienti sami určují tempo a intenzitu „spřátelení se“ se svojí bolestnou vzpomínkou. Právě tuto možnost si DuBoisová pochvaluje a připojuje osobní zážitek, když se jí jako pacientce roztřásla během sezení brada a ruce. „Vždycky jsem však věděla, že mám možnost říct: ‚Dost, to stačí‘.“

Vzhledem k tomu, že výzkum úspěšnosti této terapie a sbírání zkušeností s ní nedávno začal, lze zatím spoléhat pouze na úlevné účinky, o nichž se zatím útržkovitě vyjadřují třeba uvedení dva odborníci. Prudce rostoucí zájem o tuto metodu je však zatím dobrou vizitkou.