BUGESERA, RWANDA – Když v roce 1994 začala genocida ve Rwandě, uprchla Laurence Niyonagireová z rodné vesnice. Byla v osmém měsíci těhotenství a na zádech nesla dvouleté batole. Sto dní po jejím útěku se v zemi rozpoutalo peklo: většinové etnikum Hutuů vyvraždilo na 800 000 Tutsiů, a to včetně rodičů Niyonagireové a jejích šesti sourozenců. Mezinárodní společenství jenom přihlíželo.
Už dva měsíce po skončení masakrů se do své rodné vesnice vrátila. Její myšlenky se však neustále točily v bludném kruhu a před očima jí vyvstávaly prožité hrůzy. Nemohla spát. „Jednou jsem vyšla na silnici a doufala jsem, že mě přejede auto. Chtěla jsem zemřít, odejít jako ostatní,“ vzpomíná Niyonagireová.
Genocidu v zemi zažil každý Rwanďan i Rwanďanka starší třiceti let. Často jsou to vzpomínky na kruté fyzické a psychické útrapy. Podle místního odborníka na duševní zdraví však v roce 1994 neexistovali žádní psychologové, psychiatři ani vlastně ani žádný systém zdravotní péče. Od té doby se však hodně změnilo – dnes je péče o duševní zdraví v této malé zemi mezinárodním příkladem dobré decentralizace služeb i pomoci v odlehlých oblastech.
Podobná je paradoxně situace ve Spojených státech. Američané se sice z žádné genocidy nevzpamatovávají, jejich psychické zdraví je přesto chatrné. Každý pátý dospělý tam trpí nějakou formou duševní poruchy a většina z těchto případů mívá potíže s dostupností odborné péče. Podle zprávy z prosince 2023 v zemi ordinuje pouze 25 000 psychiatrů, potřeba jich je ale dalších 65 000. Situace ve Rwandě je tedy poučnou případovou studií, kde by Američané mohou inspirovat celoplošně, nejen v několika málo oblastech.
Pomůže i šikovná sestra
Rwanda má rozlohu zhruba jako polovina Slovenska, kolem 26 000 km2. Osmdesát dva procent populace tam žije mimo města. Vláda se proto už 30 let snaží nejen školit nové terapeuty, ale také je vhodně rozmisťovat z pěti hlavních nemocnic do více než 500 středisek základní zdravotní péče po celé zemi.
Podle jednoho průzkumu z roku 2018 má však země nedostatek odborníků ke zvládnutí duševních poruch. Těmi trpí více než 20 procent celkové populace a více než polovina lidí, kteří prožili genocidu. „Chybějí například psychiatři – v zemi jich máme pouze šestnáct, což je v podstatě jeden na 900 000 obyvatel,“ uvádí místní expert.
Země proto již v roce 2012 zavedla zvláštní vzdělávací program, který ji mohou ostatní země závidět. V odborných kurzech se zdravotní sestry a další profese učí poskytovat základní psychologickou pomoc. Jejich příprava má všechny moderní parametry: kromě pětidenní teoretické přednášky, kterou vedou zkušení psychologové a která je zaměřena na předepisování základních psychiatrických léků, terapii a následnou péči, je čeká několika denní sledování ze strany školitelů v terénu.
Podobný typ vychovávání a nasazování pracovních sil by mohly uplatnit i Spojené státy. Více než polovina Američanů totiž žije v oblastech, které se potýkají s nedostatkem odborníků, a tak je přeškolování zdravotníků z jiných oborů na psychologickou péči životaschopným řešením,“ uvádí americká odbornice na duševní zdraví Stephanie Smithová
Třeba v Massachusetts už funguje pět komunitních organizací, které poskytují terapii podle stejného modelu školení a psychologické intervence, jaký se používá i ve Rwandě, dodává Smithová.
Nejen klinická péče, ale i soužití s útočníky
Psychologické poruchy však nemůže v žádné zemi řešit pouze zdravotnictví. Zčásti kvůli stigmatizaci pacientů, kvůli potížím s dostupností péče i kvůli nedůvěře institucí. „Když je člověk sledován u psychologa, lidé si myslí, že je vyřízený, že je šílený,“ upozorňuje rwandský odborník. „A také si řeknou, že to duševní problémy nejsou něco, s čím by si poradila moderní medicína, takže pojďme k léčitelům.“
V zemi proto existují skupiny, kde se mohou oběti scházet s ostatními. Jedna taková působí i v léčebném a kariérním středisku Aheza. Toto podpůrné centrum bylo zřízeno jen pár minut cesty od kostela v Ntamaře. V něm útočníci povraždili zastřelením, ubitím a mačetami na 5 000 lidí.
„Přišli jsme o svou kulturu, přišli jsme o rozum,“ říká jeden z přeživších. „Součástí podpory v centru bylo, že nás nechali o svých zážitcích nechali, aby se nám ulevilo. Tím nám mnohdy vrátili naději.“
Muž přišel před třiceti lety o manželku a o své tři děti. Dlouho trpěl úzkostmi a nočními můrami. Nikdy však nevyhledal odbornou pomoc. S její nabídkou přišlo až právě středisko Aheza. V něm se setkal se skupinou lidí, kteří se potýkají se stejným osudem jako on a ti jej naučili, jak se svým trápením vypořádat. Stařec si také oblíbil týdenní lekce jógy. „Je mi už 85 let, ale díky cvičení jógy jsem stále velmi silný,“ říká. „Ti, kdo dříve chodili shrbení, teď stojí vzpřímeně.“
Zajímavým projektem jsou i takzvané vesnice smíření. V nich společně žijí oběti i pachatelé. Do jedné z nich se nastěhovala i Niyonagireová a ve stejné osadě žijí i její děti a Xavier Nemey – muž, který zabil její matku a všechny sestry.
„Vždycky jsem měla pocit, že zemřu, že nemám naději na život,“ říká Niyonagireová. „Když jsem ale mohla říct vrahovi, že jsem mu odpustila, začala jsem pociťovat klid v srdci.“ Její posttraumatická stresová porucha a sebevražedné sklony nakonec údajně zcela ustoupily.
