Jsem nemocná a špatně voním. Nemyslím tím, že by mi nefungoval nos – i když jsem kvůli tomu nachlazení ucpaná. Spíš se mi zdá, že můj vlastní tělesný pach je nějak jiný, kyselý a neznámý.

Nejsem zdaleka první, kdo si tohoto nepříjemného vedlejšího účinku všiml. Vědci zjistili, že desítky nemocí mají specifický zápach: při cukrovce může moč páchnout jako shnilá jablka a tyfus mění tělesný pach na vůni pečeného chleba. A co hůř, žlutá zimnice zřejmě způsobí, že vaše kůže zapáchá jako řeznictví, pokud si to dokážete představit.

Je to zvláštní, ale nejen kuriozita; naše nosy a mozky jsou na tyto pachy naladěny, což zase signalizuje našemu jemně vyladěnému smyslu pro znechucení, abychom se cítili znechuceni a pomohli nám tak vyhnout se něčemu, co by nám mohlo způsobit nemoc.

Tuto schopnost „vnímání nevolnosti“ bychom dokonce mohli umět využít. Vědci se domnívají, že kdybychom dokázali identifikovat specifické chemické látky, které tvoří pachy nemocí, mohli bychom vyčenichat nemoci, které je jinak obtížné včas odhalit, jako je rakovina nebo poranění mozku.

Někteří lidé již mají překvapivou schopnost detekce nemocí, jako například Skotka Joy Milneová, která má neuvěřitelnou schopnost vycítit, zda má někdo Parkinsonovu chorobu. Pokud bychom tuto schopnost dokázali napodobit, možná by každoroční lékařské prohlídky v budoucnu mohly zahrnovat čichový test na různé nemoci.

Vůně našich těl

Obdivujeme takovou dovednost, ale každý, kdo má funkční čichové smysly, by se pravděpodobně mohl naučit rozpoznávat různé „pachy nemocí“. Lidé jsou velmi dobří v odhalování nemocí, říká Valerie Curtisová, výzkumnice v oblasti veřejného zdraví na London School of Hygiene and Tropical Medicine a autorka knihy Nedívej se, nedotýkej se, nejez o vědě o znechucení.

„Známky nemoci jsou některé z věcí, které lidé považují za nejodpornější,“ říká Curtisová – například hlen, zvratky nebo hnis. Znechucení je náš způsob, jak se vyhnout věcem, které by nám mohly ublížit, takže „z evolučního hlediska je prostě logické, že si nemocí všímáme nosem“. (Samozřejmě, že lidé mají někdy rádi i smradlavé věci.)

Proč by ale nemocní lidé měli vonět jinak? Klíčem je, že naše těla neustále vypouštějí do vzduchu těkavé látky. Ty se nesou v našem dechu a doslova vytékají z každého póru a mohou se lišit v závislosti na věku, stravě a na tom, zda nemoc vyřadila z provozu nějaké kolečko v naší metabolické mašinérii. Mikrobi žijící v našich střevech a na kůži také přispívají k naší charakteristické vůni či pachu tím, že rozkládají vedlejší produkty metabolismu na aromatičtější.

V podstatě jste chodící továrna na pachy. A pokud jim začnete věnovat pozornost, možná si všimnete, že něco není v pořádku.

Čichem odhalíte Parkinsonovu chorobu

V posledních letech přitáhl pozornost k myšlence čichu na nemoc případ ženy, která dokáže vycítit Parkinsonovu chorobu. Parkinsonova choroba je notoricky známá tím, že její diagnostika je velmi složitá; než se většina lidí dozví, že ji má, ztratí již polovinu mozkových buněk produkujících dopamin, které nemoc napadá. Ale asi šest let předtím, než byl její manžel Les diagnostikován, si Joy Milneová všimla, že podivně páchne.

„Les měl „takový dřevitý, pižmový zápach“, řekla Milneová v roce 2019 deníku Telegraph. O několik let později si v místnosti plné pacientů s Parkinsonovou chorobou uvědomila, že tento zápach není Lesovým unikátem. Takto páchli všichni lidé s Parkinsonovou chorobou.

Zmínila se o tom výzkumníkovi Parkinsonovy choroby v Edinburghu jménem Tilo Kunath, který se o tom zmínil své kolegyni, analytické chemičce Perditě Barranové. Usoudili, že dobře naladěná paní Milneová si možná jen všimla charakteristického zápachu starých lidí. „Přesvědčili jsme sami sebe, že to není nic jiného,“ říká Barranová.

Tím to mohlo skončit. Ale jiný biochemik dvojici povzbudil, aby Milneovou vystopovala a zkusila slepý test s tričkem: Ta očichala šest propocených triček lidí s diagnózou Parkinsonovy choroby a šest triček zdravých osob. Milneová správně určila, kterých šest má Parkinsona, ale zároveň označila jednoho z kontrolních jedinců za nemocného.

Navzdory této chybě to Barrana zaujalo – tím spíše, že o osm měsíců později byla u stejného údajně zdravého kontrolního subjektu, kterého Milneová identifikovala, diagnostikována Parkinsonova choroba.

Pach(atel) u Parkinsonovy choroby

Test triček byl sice fascinující, ale musíme ho brát s vědeckou rezervou. Koneckonců existuje spousta důvodů, proč mohou mít lidé společný zápach. Navíc by nebylo zrovna praktické, aby si každý, kdo chce zjistit, zda má Parkinsona, pozval paní Milneovou, aby mu očichala tričko.

V jedné notoricky známé slepé uličce byli vědci přesvědčeni, že existuje pach spojený se schizofrenií, a konkrétní sloučenina zvaná TMHA – prý voní jako koza – byla identifikována a popsána v prestižním časopise Science. Existovala naděje, že by tato chemická látka mohla být dokonce příčinou schizofrenie, což by otevřelo nové možnosti léčby.

Ale během let následného testování se výsledky nepodařilo zopakovat. „Schizotoxin“ TMHA šel cestou stolní jaderné fúze – tedy nikam.

Barranová je nyní ředitelkou výzkumného centra v Manchesterském biotechnologickém institutu, kde pomocí pečlivých metod chemie zjišťuje, které molekuly tvoří pach Parkinsona. V roce 2021 dokonce založila společnost SebOMIX, jejímž cílem je komercializovat test, který by mohl odhalit Parkinsonovu chorobu ještě předtím, než se u člověka začnou projevovat její příznaky. Test se skládá z jednoduchého kožního tamponu, který zachycuje charakteristické molekuly Parkinsonovy choroby v kožním mazu, olejové látce vylučované kůží.

Tým nejprve pracuje na chemické identifikaci molekul, které jsou diagnostické pro Parkinsonovu chorobu, což je těžší, než se zdá na CSI. Z tisíců známých těkavých sloučenin jich mnoho není dobře charakterizováno nebo o nich existují údaje pouze v rámci parfémového průmyslu.

S finanční podporou Parkinson's UK a Nadace Michaela J. Foxe našel Barranův tým v roce 2019 tři molekuly, jejichž obsah je u lidí s Parkinsonovou chorobou zvýšený (eikosan, kyselina hippurová a oktadekanal), a jednu, jejíž obsah je nižší (perilový aldehyd). Výzkumníci pak tyto molekuly smíchali a vytvořili chemický otisk nemoci. Když svou charakteristickou vůni předložili Joy Milneové, potvrdila, že i jí voní jako Parkinsonova choroba.

Dále musel tým potvrdit, že tyto molekuly jsou u pacientů s Parkinsonovou chorobou spolehlivě zvýšené, a zjistit, zda lze pach odhalit dříve, než se objeví příznaky. V ideálním případě by také zjistili, jak Parkinsonova choroba spouští v těle produkci těchto molekul.

V roce 2022 Barranův tým oznámil, že v laboratorních podmínkách dokáže jejich test detekovat více než 4 000 unikátních molekul v kožním mazu, z nichž 500 se liší mezi lidmi s Parkinsonovou chorobou a těmi, kteří touto chorobou netrpí. Celkově byl test při určování, zda má člověk Parkinsonovu chorobu, přesný na 95 procent. Nyní tým plánuje test vyzkoušet v reálných podmínkách, začít v rámci národního systému zdravotní péče ve Spojeném království, a nakonec vytvořit komerční test, který bude k dispozici pro použití po celém světě.

Barranová říká, že je pro tuto výzvu připravena – přestože její vlastní čich byl poškozen při nehodě a ona sama zápach Parkinsona necítí.

„Joy [Milneová] má mimořádně dobrý čich,“ říká Barranová, “ale není jediná, kdo ho cítí. Zvláštní je, jak vytrvale byla přesvědčená, že je to něco, co by se dalo využít.“

Pach nemocného

To nás přivádí zpět k otázce, co vlastně vy a já můžeme cítit. Ačkoli psi mají nejvíce vychvalovaný čich a byli vyzkoušeni, aby vyčenichali rakovinu, výzkumy naznačují, že lidé jsou stejně dobří v detekci mnoha pachů.

Soudě podle počtu neuronů v našich mozkových čichových buňkách jsou lidé možná lepšími čichači než krysy a myši a mezi savci se řadí zhruba doprostřed skupiny. Možná největší překážkou našich schopností je to, že pachům nevěnujeme dostatečnou pozornost a chybí nám propracovaný jazyk pro jejich popis.

„Jsme méně schopni čich racionalizovat,“ říká Curtis. Vzpomíná, jak používala mýdlo, které si přivezla domů z Indie: „Myšlenka 'Indie' mi naskočila v hlavě dlouho předtím, než jsem si uvědomila, že jde o vůni.“

Stejně tak si nemusíme uvědomit, když cítíme změnu ve vlastním zdraví nebo zdraví někoho blízkého.

Existují však náznaky, že můžeme být slušnými detektory nemocí, pokud tomuto úkolu věnujeme pozornost. V malé dvojitě zaslepené studii publikované v roce 2017 v Proceedings of the National Academy of Sciences dokázali účastníci na základě tělesného pachu a fotografií identifikovat nemocné a zdravé lidi jen několik hodin poté, co byl imunitní systém některých lidí spuštěn toxinem, který napodoboval infekci.

Ačkoli tedy zatím nemáme k dispozici dechový tester na nemoci, možná uděláme dobře, když se budeme řídit nosem.