V hlubinách indonéského deštného pralesa vědci spatřili dosud nevídanou věc – orangutan sumaterský, láskyplně přezdívaný Rakus, si po úrazu sám pečlivě ošetřil ošklivou „díru v obličeji“, a to bylinným obkladem s prokazatelně antibakteriálními, protiplísňovými a antioxidačními účinky.

„Jen několik dní po ošetření se rána začala hojit a za pár dalších dní se zcela uzavřela,“ říká Isabelle Laumerová, kognitivní bioložka a primatoložka z německého Institutu Maxe Plancka a hlavní autorka nově publikované studie, v níž se tato událost popisuje. „[Jde] o první pozorování volně žijícího zvířete, které si samo ošetřilo ránu pomocí léčivé rostliny.“

Zjištění vědců přináší nový pohled na využívání přírodních léčebných metod a na jejich původ. „Častokrát zapomínáme na to, že moderní lékařské metody vycházejí z velmi starého souboru znalostí, který vznikl před miliony let v nejrůznějších biotopech. A naše informace o nich se teprve začínají rozšiřovat,“ říká Mary Ann Raghantiová, biologická antropoložka a vedoucí katedry antropologie na Kent State University. „Z evolučního hlediska skutečnost, že byl samec schopen sám se ošetřit, poskytuje pohled na to, jak mohli znalosti o přírodních léčivech získávat naši vlastní předkové.“

Událost vědci zachytili v létě 2022 na výzkumné stanici Suaq Balimbing v národním parku Gunung Leuser na Sumatře v Indonésii.

Deštný prales, v němž je výzkumné středisko, je domovem největšího počtu orangutanů sumaterských na planetě. Jejich stavy se však stále zmenšují v důsledku odlesňování a tito tvorové uvyklí samotářskému životu jsou nuceni žít stále blíže k ostatním. Na světě dnes žije už jen asi 14 600 jedinců a například Smithsonův institut ve Washingtonu považuje orangutana sumaterského za kriticky ohrožený druh.

Orangutani žijí v chráněném lese již od roku 1994. Pohybují se zde volně a vědci, kteří jejich chování sledují a zaznamenávají, do života lidoopů nijak nezasahují. „Zvířata nerušíme, za desítky let si už zvykla na to, že jsme nablízku, takže si nás nevšímají a žijí zcela přirozeně,“ říká Laumerová.

Výzkumnice věří, že pokud bude spolu se svými kolegy pravidelně uveřejňovat informace o ojedinělém chování těchto kriticky ohrožených zvířat, lidé si lépe uvědomí jejich výjimečnost a zároveň podobnost s člověkem a podpoří její úsilí o jejich záchranu. Naději výzkumnice sdílejí i další odborníci z oboru primatologie a příbuzných odvětví, například etnobotaniky a biologické a evoluční antropologie.

Pád, nebo souboj?

Samec Rakus žije v okolí střediska od roku 2009. Jeho úraz výzkumníci zaznamenali poměrně brzy, nikdo však nebyl svědkem toho, jak k němu přesně došlo. První hypotéza předpokládala pád ze stromu. Podle Laumerové tráví orangutani na stromech většinu svého času, ve větvích shánějí potravu a také spí. Někteří samci váží až 140 kilogramů – Rakus asi 90 kilogramů –, takže jim hrozí pád až z deseti metrů, pokud se chytí suché větve, která se pod nimi zlomí. Při takovém pádu se zastaví o jinou větev, nebo teprve na zemi.

Zranění mohl Rakus utržit také v souboji s jiným samcem. Podle vědkyně jsou sice souboje v této oblasti pralesa spíše vzácné, ale občas k nim dochází, bojují-li samci o teritorium. Rakusovi bylo tehdy 30 až 32 let a krátce předtím se mu vyvinuly lícní laloky, což je u orangutanů známka zvýšené hladiny testosteronu v době pohlavního dozrávání. Navíc už den před úrazem se podle vědkyně v korunách stromů ozývalo „dlouhé volání“, jímž si samci upevňují dominantní pozici.

Roztírání i požití

V příštích dnech rána „hnisala a vypadala dost vážně,“ uvádí Laumerová. Třetí den po úrazu samec snědl popínavou rostlinu zvanou akar kuning, kterou tamní lidé používají k léčbě zranění nebo úplavice, cukrovky a malárie. Už takové chování bylo neobvyklé podle vědkyně tamní populace orangutanů rostlinu požila pouze v 0,3 procenta případů. „Pozorovali jsme, jak Rakus odděluje jednotlivé listy rostliny a žvýká je, aniž je polykal,“ vysvětluje Laumerová. „Pak si šťávu z rostliny opakovaně nanášel přímo na ránu.“ Takto si zranění ošetřoval po dobu sedmi minut a poté další části rostliny konzumoval po dobu asi půl hodiny.

„Je důležité říct, že šťávu z rostliny si nanášel pouze přesně na ránu a neroztíral si ji nikam jinam na tělo,“ zdůrazňuje Laumerová. Poté si na poranění přiložil pevnější část listu, „stejně jako my používáme obklad na rány,“ říká. Druhý den si rostlinu znovu vložil do úst a po rozkousání ji spolkl. O tři dny později se jeho poranění úplně zavřelo a vykazovalo známky dobrého hojení. Zhruba za měsíc byla jizva sotva patrná.

Podle Raghantiové je tento případ „pozoruhodným objevem“, ale „vzhledem k inteligenci orangutanů není nijak výjimečně překvapivý“.

Kde se to naučil

Vědci zvažují, zda je možné, aby se samec léčebnému postupu naučil záměrně od jiného zvířete. Laumerová se domnívá, že jej mohl okoukat i náhodou. „Mohlo se stát, že se rostlinou jen krmil a pak se náhodně dotkl rány rukou a okamžitě pocítil tišící vlastnosti látky, a tak si ji přikládal na zraněné místo opakovaně.“ Postup však mohl okoukat i od matky v útlém věku či od jiného orangutana jednoduše tím, že se po nich „opičil“.

„Charakteristickým znakem primátů, a zejména lidoopů, je jejich delší ‚dětství‘, které jim dává více času k učení,“ vysvětluje Raghantiová. Podle ní se matka intenzivně stará o své potomky sedm až osm let, takže se to Rakus skutečně mohl naučit od ní. Od ostatních jedinců se však novým věcem učí také dospělí migrující orangutani, a tak si samec mohl postup osvojit i v pozdějším věku.

„Toto zjištění poukazuje na vynalézavost a adaptivní inteligenci těchto zvířat v jejich přirozeném prostředí a přispívá k rozšíření našich znalostí o jejich chování, o tom, jak využívají léčivé rostliny, ale i o potenciální evoluci chování člověka z hlediska léčebných postupů,“ říká Ina Vandebroeková, známá etnobotanička a docentka na University of West Indies na Jamajce.

Chyběly přesné důkazy

Není to poprvé, kdy vědci pozorovali žvýkání, polykání či přikládání léčivých rostlin na tělo u volně žijících primátů. Například na počátku šedesátých let 20. století poprvé popsala nález celých listů léčivých rostlin ve výkalech tanzanských šimpanzů známá primatoložka a antropoložka Jane Goodallová. Od té doby bylo požívání nebo využívání rostlin, hmyzu či jiných přírodních prostředků k čištění nebo ke zmírňování zranění pozorováno i u dalších populací primátů. Podle Anne Puseyové, emeritní profesorky evoluční antropologie na Dukeově univerzitě existuje mnoho důkazů o tom, že volně žijící primáti polykali listy, aby „zachytili střevní parazity, nebo žvýkali rostliny s prokazatelnými léčivými účinky v období zvýšeného rizika onemocnění. Ale o tom, že by si sami ošetřovali rány biologicky aktivními materiály, důkazy vlastně chyběly.“

Puseyová potvrzuje, že existují případy i dalších volně žijících primátů, kteří si poranění dezinfikovali rostlinami, „použité listy však vědci neurčili“. Zmiňuje také jiný nedávný výzkum, podle nějž si šimpanzi v Gabonu potírali rány hmyzem. „Toto zjištění je fascinující, ale hmyz ani jeho léčivé vlastnosti vědci také dosud nedoložili,“ upozorňuje vědkyně.

„Rakusovo chování je však důležité proto, že použité listy mají dobře známé léčivé vlastnosti, proces jejich aplikace byl dlouhý a promyšlený a bylo zřejmé, že se rána hojí poměrně rychle,“ vysvětluje Puseyová. „To, že jsme takové chování u studované populace pozorovali pouze jednou, však ponechává mnoho nezodpovězených otázek ohledně původu takového chování. Přispívá však i k představě, že samoléčba u člověka může mít velmi hluboké evoluční kořeny.“

Zdroje: