Poslední noc expedice prořízne tmu vítězné zvolání: „Telmatobufo!“. Vědci s baterkami v rukou se okamžitě vydávají studeným potokem. Dlouho hledanou kořistí, která se ukrývala ve skulině mezi kameny, je drobný tmavohnědý obojživelník s vypoulenýma černýma očima, jasně oranžovými skvrnami a hrbolatým hřbetem.

Zavalitka chilská (Telmatobufo venustus) je kvůli žláznatým hrbolkům na hřbetě často zaměňován za ropuchu. Patří však k prastarému rodu obojživelníků z doby před téměř 200 miliony let, kdy byly dnešní světadíly ještě spojené v jediný prakontinent Gondwanu.

Předkové zavalitky byli současníky dinosaurů. Tato malá žabka se vyvíjela v době vrásnění And. Díky tomu se postupně přizpůsobila životu v horách. Příbuzensky má ale blíže k žábám v Oceánii než v Latinské Americe, kde dnes žije a kde je jedinou přeživší této prehistorické linie. Dosud vědci nalezli čtyři druhy zavalitky a všechny jsou endemické v Chile.

„Zavalitky jsou tak vzácné, že je herpetologové vždy považovali za svůj svatý grál,“ říká José H. Grau, vedoucí expedice a biolog zabývající se genomikou.

Jeho expedice je součástí projektu, jehož cílem je zabránit vyhynutí tohoto tvora. Bez ochranného programu by k němu mohlo dojít během několika desetiletí. Tým sbírá vzorky DNA pro sekvenování genomu žáby. Cílem této snahy je formulovat postupy ochrany a případně znovu vysadit jedince odchované v zajetí do volné přírody.

Jehla v kupce sena

Poprvé člověk zavalitku chilskou spatřil v roce 1899. Další pozorování přišlo až o sto let později, v roce 1983. Několik jedinců vědci nalezli v roce 2008 a několik dalších pak po roce 2020.

Navzdory tomu, že by se pozorování žabky dala spočítat na prstech jedné ruky, byla pětičlenná expedice odhodlána uspět. Při svém hledání urazila neuvěřitelných 2 500 kilometrů obtížným terénem horských lesů jižního Chile. Pátrali dnem i nocí.

Poslední zastávka na cestě přišla nedaleko národní rezervace „Altos de Lircay“, asi 270 kilometrů jižně od hlavního města. Grau sám nejprve přes den pročesal oblast okolo tamní řeky a znovu se tam vrátil v noci, kdy přišel jeho triumf: ve štěrbinách mezi vlhkými kameny zavalitku našel – a rovnou šest jedinců.

„Byl to neuvěřitelný pocit úcty a respektu,“ uvádí Grau. „Nesnažili se utéct. Mají pomalý, chladný metabolismus a pohybují se stejnou rychlostí jako želva.“ Vědci také našli dva pulce s přísavnými ústy, což je adaptace z doby vrásnění And před 50 miliony let, kdy se žabka potřebovala přichytávat k říčním kamenům, aby ji neodnesl proud.

Vzorky DNA vědci odebírali z kůže a úst a odeslali je do laboratoře ve Spojených státech k sekvenování. Součástí odběru byla i takzvaná environmentální DNA (eDNA) ze vzorků vody.

Mnohočetné ohrožení

Sekvenování genomu žabky pomůže určit jak její genetickou rozmanitost, tak blízkost vyhnutí či velikost její populace v průběhu tisíců let.

Nyní má tato žába „pouze“ status ohroženého druhu. Badatelé však doufají, že se tento status změní na „kriticky ohrožený“. Její zbývající populace se totiž potýkají s hrozbami, jako jsou změna klimatu, odlesňování, znečištění řek a invazní druhy, jako jsou pstruzi a norci, kteří ji loví.

Na všechna tato ohrožení vědci narazili na své předlouhé cestě. Viděli, jak odlesňování, tak ústup zavalitky z jejího stanoviště v důsledku setkání s pstruhy, kteří se živí pulci této žáby. Zaznamenali i rozsáhlé borovicové plantáže, které jsou v chilském lesnictvím stále oblíbenějším odvětvím. Vysazováním borovic přitom v řadě oblastí vznikají lesy s nízkou biologickou rozmanitostí.

José J. Nuñez, profesor na chilské univerzitě a vedoucí projektu, zdůrazňuje naléhavost ochranářského úsilí. Doufá, že se mu podaří zavalitku rozmnožit v laboratoři a znovu ji vysadit do volné přírody.

Podle něj bude díky genetickému sekvenování možné nahlédnout do evoluce tohoto starobylého rodu. Doufá, že se prostřednictvím tohoto výzkumu podaří zpochybnit přesvědčení, že v Chile nežijí žádní jedovatí obojživelníci. Badatel se při tom odvolává na vyprávění o šamankách z kmene Mapuche, které na počátku 20. století údajně používaly nějaký druh žáby k léčebným a duchovním rituálům. Podle něj šlo právě o „telmatobufos“, jejichž žlázy produkují toxiny.

Ochránit toto zvíře tedy podle něj neznamená pouze ochranu druhu před vyhynutím, ale i ochranu kulturního dědictví, které se s tímto druhem pojí.