Nově zkoumané exempláře želvušek uvízly v pryskyřici na území dnešní Kanady v období před 83 až 72 miliony let – v době, kdy se v jehličnatých lesích kolem nich proháněli obří tyranosauři a „rohatí dinosauři“. Tuto pryskyřici, která se za desetitisíce let proměnila v jantar a poté si pár desítek let „poležela“ v depozitářích muzea, nyní vědci nově prozkoumali. Jejich zjištění přinesla zajímavá upřesnění.
Jeden druh želvušky už v tomto vzorku objevili v roce 1964 a pojmenovali jej Beorn leggi. Stala se tehdy vůbec prvním nalezeným fosilním druhem tohoto tvora. Nyní vědec Marc Mapalo a jeho kolegové objevili ve stejném vzorku jantaru nový druh. Pojmenovali jej Aerobius dactylus a poté spolu s hrstkou dalších vědě známých pravěkých druhů jej podrobili rozboru. Cílem bylo hlouběji prozkoumat vývojovou minulost želvušek. Svoje zjištění nedávno uveřejnili v časopise Communications Biology.
Prastarý druh želvušky Beorn leggi, který se zachoval ve zkamenělé pryskyřici, byl prvním objeveným druhem.
„Tyto jantarové fosilie zkoumalo za posledních 60 let hodně lidí, kteří se zabývají želvuškami. Stav nálezu však omezoval možnosti dalšího zkoumání. Tito tvorové jsou navíc opravdu malinkatí a zčásti zakrytí jantarovou hmotou,“ vysvětluje biolog Phil Barden z Technického institutu v New Jersey. Podotýká, že zvířata jsou tak malá, že drobounké drápky na jejich nohách jsou široké asi jako desetina šířky lidského vlasu. Pravěké fosilie želvušek jsou navíc velmi vzácné, přičemž pro výzkum jsou vhodné pouze exempláře zachované v jantaru.
Pohled pod supermikroskopem
Mapalo se nové snímky tvorů rozhodl pořídit s vysokým rozlišením pomocí konfokální fluorescenční mikroskopie. Pod supermikroskopem zjistil, že oba fosilní druhy želvušek ve vzorku dnes sice nežijí, ale mají stále žijící příbuzné. Porovnáním kanadských fosilií a dvou dalších fosilií z New Jersey s molekulárními daty žijících druhů dokázal Mapalo odhadnout, kdy se želvušky vyvinuly a kdy získaly jednu ze svých nejpozoruhodnějších schopností.
Touto schopností je kryptobióza – tedy dočasné a téměř úplné zpomalení tělesných procesů. Při přechodu do tohoto stavu se tito tvorové zbavují vody a stáčejí se do klubíček, což dokážou i ve vesmírném vakuu. Jejich těla navíc obsahují zvláštní bílkovinu, která je chrání před změnami jejich DNA. Díky oběma těmto vlastnostem je želvuška jedním z nejslibnějších adeptů na přežití příští apokalypsy.
Mapalo s kolegy tvrdí, že kryptobiotické vlastnosti se rozvinuly nezávisle na sobě, a to nejméně u dvou hlavních skupin těchto tvorů. U jedné před 430 až 175 miliony let, u druhé před 382 až 175 miliony let. Přesné načasování by mohly pomoci určit další fosilie. Podle autorů je však už tento časový úsek dostatečně výmluvný, neboť zahrnuje hned několik případů hromadného vymírání druhů. Želvušky, které uměly přejít do nějaké formy útlumu, než se v jejich okolí obnoví dobré podmínky, zvládly nejspíš lépe překonat pokles hladiny kyslíku, změnu klimatu i další překážky, které s těmito globálními katastrofami souvisely.
„Určení doby, kdy se u želvušek rozvinula kryptobióza, by nám mohlo pomoci lépe porozumět vzniku a účelu tohoto mechanismu,“ říká Mapalo. Želvušky se podle něj nejspíš vyvinuly v mořích, na pevninu se rozšířily až později. Kryptobiotické schopnosti by želvuškám pomohly přežít změny hladiny soli v období, kdy se z mořské říše přesunuly do prostředí plného mechů a lišejníků závislých na sladké vodě.
Hypotéza, že želvušky přežily hromadné vymírání druhů díky kryptobióze, by se mohla potvrdit objevením nových druhů tohoto tvora, což nás téměř jistě čeká. „Kdykoli mám příležitost, vždycky říkám kolegům pracujícím se vzorky jantaru, aby zkontrolovali, jestli se jim ve vzorcích nevyskytují želvušky,“ říká Mapalo. Barden souhlasí. „V muzejních sbírkách téměř jistě čekají na objevení další zkamenělé želvušky,“ říká, „nejspíš uvázly v jantaru spolu s nějakou gigantickou mouchou nebo broukem.“
